#emancipace

Přes všechnu snahu bejt moderní emancipovaná single žena, co zvládá s přehledem život bez muže po svym boku, zjišťuju, že s tim je občas potíž. Nedokážu totiž spravit protejkající záchod, vynýst si sama novou matraci po schodech do bytu ani spravit tu děsivě rozvrzanou postel. Je ale pravda, že občas některý výzvy pokořim a pak mam ze sebe neuvěřitelnou radost. Jako tenkrát, když jsem zvládla utěsnit okna nebo když se mi zadařilo s vrtačkou a dokázala jsem si pověsit obraz. Postel se dá taky vyřešit, to dá přece rozum. Buď zavolám hodinovýho manžela (nejlevnější varianta je táta nebo nějakej kamarád) a nebo ještě líp - koupim si novou a zaplatim dovoz až do bytu i s montáží.

Často ale umim bejt natolik vynalejzavá, že najdu řešení, který by kdejakýho chlapa ani nenapadlo. Tak se mi povedlo třeba vyměnit žárovku, na kterou jsem nedosáhla ani ze židle - šla jsem si koupit troje nový boty, abych pak postavila krabice od bot na sebe, převázala je kobercovkou a vytvořila si z nich jakousi nástavbu na židli. Jako bonus k osvícený chodbě mam troje nový boty! No nejsem já geniální?

(7 minut čtení)

„Hele Lucko,“ ptám se vyčerpaně: „jak dokážeš být na ty pacienty tak milá?“ Lucka je zdravotní sestra. Je pozdní odpoledne a já toho mám dost. Jsem na povinné sesterské praxi v nemocnici a divím se, že je kolegyně schopná po ne zrovna lehké službě pořád promlouvat klidným, milým hlasem, přestože jí ta paní, na kterou mluví, nechala v plíně pěkný dárek.

„No,“ zamyslí se. „Ještě nejsem ve zdravotnictví tak dlouho, abych na to měla nárok, být k pacientům nepříjemná“, říká a usměje se. Možná se usměje i mému nechápavému výrazu. Hmm, je pravda, že je mladá a ve zdravotnictví nemůže po škole být déle jak 6 let, ale… Ale. Já jsem tu třetí týden a nemám zrovna nejlepší náladu. Jsem k pacientům milá, ale ne až tak. Dovolím si pozorovat ji při práci a přemýšlím. Je fakt dobrá. Neudělá zbytečný pohyb. Pozorovala jsem ji i při vyměňování kapaček. Jedna paní o postel dál už, už bryndá pyré, ale ona, i když dělá zrovna něco jiného, jí utře pusu. Nechce, aby se zašpinila. Mohlo by jí to být jedno, stejně jí zítra bude toho andílka převlíkat.  Nejde jen o to, že dělá něco navíc... ale I to stíhá. O.o Zatraceně. *:D Ale především, má k těm pacientům dobrý vztah. Je to supersestra.

Dovolím si s Luckou nesouhlasit.  Jsem na praxi chvíli a hodně mě to překvapilo, jak je práce sestry náročná. Obdivuju ji. A ještě pozoruhodnější je, že ani neví, že je tak výjimečná. Ke mně se chová s úctou, i když nevím, že bych si ji zasloužila. Možná časem. Když vidí, že jdu uklidit stolici, aniž by mi musela říkat. Ale když jsme se ještě neznaly, stejně ke mně měla respekt. Nejspíš proto, že jsem medička. :D Ale narovinu, jsem na cizí, neprobádáné půdě a jsem tu proto, že tomu nerozumím.  To ona ví, co a jak. Kdyby věděla, co neumím… ;) Přestože mi to nejdřív nejde jako jí, má se mnou trpělivost. Neví dopředu, jestli se jí vyplatí všechno mi vysvětlovat. Můžu taky být nechápavý nebo líný medický dřevo. Ale dělá to. Já se jí to zase snažím vrátit a být užitečná.

Pracuju na interně. To je oddělení, kde najdete převážně starší pacienty. Někteří z nich jsou nechodící. Je to tak 2 ku jedný. Dva chodící na jednoho nechodícího. Na našem oddělení pracují 2 sestry, 2 ošetřovatelky a staniční sestra na maximální počet 19 pacientů. Většinou jich ale je kolem 15 – 17. Tj. jedna na minimálně tři lidi. Zdá se to celkem slušnej poměr, ale ty holky a dámy se prostě nezastaví. Možná tak na čaj nebo na snídani, když snídají pacienti. Třeba si i sednou, ale to proto, aby něco zapsaly, nebo když telefonujou. Když je zrovna klid, tak si můžou dovolit dělat práci pomaleji, nebo ji udělat rychle a potom si sednout. Nikdy ne na déle než 10 minut. Je pořád co dělat a staniční je jako kohout, hlídá si své slepičky, aby nezahálely. Nemám ale iluzi, že by bylo tolik pracovníků v jiných nemocnicích. Bohužel neznám přesný čísla, ale v periferních nemocnicích je to personální hrůza.

Občas je tu i nějaký zdravotní bratr, ale není jich moc. Je to práce, kde je mužský určitě potřeba. Někdy musíte vynaložit velkou fyzickou sílu, když je nutné vykoupat pacienta, který se vůbec nehýbá, nebo když potřebujete převlíknout postel, na které leží a tak dále. Ale je to práce, kde je asi potřeba mít to v hlavě určitým způsobem nastavené, když jste mužský. Kolem nich je většinou ženský kolektiv. Také pacient není zvyklý na muže v jiné pozici než lékařské a neví, jak jim má říkat. Sestro? Bratře? Hej vy? To se jenom dotýkám povrchu tohohle problému.

Zase na druhou stranu, když jste jediný mužský na oddělení, máte velkou moc. Mnozí si to vůbec neuvědomujou a tuhle svou sílu ani nijak nevyužívají, ale všechny pacientky jsou z nich paf. Byla jsem svědkem toho, že jedna babička neměla skoro žádnou vůli k tomu se pohybovat. Všude jí píchalo a bolelo, měla bércové vředy a silnou nadváhu. To se vám pak těžko pohybuje. Stačilo by jedno z toho, aby vám bylo mizerně, ale to všechno vás může položit. Přišel zdravotní bratr a paní ožila. Michale tohle, Michale tamto. Vy jste anděl. Najednou jsme ji nemuseli zvedat a z velké části nám pomohla sama. Byla to pro ni výzva. Přece se před tím chlapcem neznemožní, ne? ;) „Jsem jak pytel brambor,“ říká, aby omluvila i tu trochu váhy, se kterou jsme jí museli pomoct. Ušetřila nám záda. Alespoň na dalšího pacienta. :D

Pak jsme to probírali v sesterně u papírů. „Podívej, stačí jeden mužskej a hned to jde. Měl bys tady u nás zůstat.“ „To nejde, žádná by mě nechtěla, kdyby zjistila, kolik beru“, odpovídá Michal. A to je jeden z těch smutných důvodů, proč muži utíkají. Protože se s tím platem nesmíří. Přes všechnu emancipaci se od muže pořád může očekávat, že zajistí hlavní příjem. „Ale viděls to, ta paní úplně rozkvetla, když jsi byl u ní ty. Nás si ani nevšimla a to jí chodíme pořád přestýlat polštáře,“ povídá kolegyně. „No jo, no, asi babičkovský pudy,“ krčí rameny Michal. „Prd babičkovský pudy. Pudy, to jo. Ale druhotně sexuální,“ vyprskne smíchy kolegyně. Už ví, jak to chodí. „Aha, to jsem ani nevěděl,“ směje se Michal. „To lahodí mému mužskému egu.“ Teď už se chechtá celá sesterna. Jsou fajn. Může tu být i legrace.

Každý ráno chodím do práce na půl sedmou. V rychlosti se převlíknu, protože staniční je na přesnost jako pes. Nosím bílý, jak doktoři i když jsem teprve medička. Sestry jsou v zelené a ošetřovatelky ve žluté. V různých nemocnicích se to ale může lišit. Právě kvůli mojí bílý mi pacienti občas říkají paní doktorko. Ale trochu jim nesedí, že jim utírám zadek. „Tak jak vám mám říkat, paní doktorko?“ „Řikejte mi sestři, jako sestra tu pracuju,“ odpovídám. „Když vy už jste skoro pani doktorka, kolik vám zbývá?“ „4 roky.“ „Jéžišikriste, to je dlouhá doba.“ „Hmm, to je a když k tomu přičtete atestaci, tak 3 až 7 let navíc. Nejvíce atestací, z kterých si můžete vybírat, trvá 5 let. Až budu mít za sebou ty 4 roky, začnu brát plat. Plat bude ale za něco stát až, když si udělám atestaci,“ přeříkávám naučenou odpověď. Nedělám tenhle rozhovor poprvé. ;) „Divím se, že jste se na to vůbec dala,“ mračí se na mě pacientka. „Já to nevěděla, chtěla jsem léčit lidi,“ říkám a směju se tomu, když se slyším nahlas. Taková obranná reakce. A když si svou odpověď přehrávám v mozku, uvažuju, že ani upřímnější být nemůže. Do háje, je to se mnou možný? 

Moderní muž je veskrze empatická bytost, na hony vzdálená představám tupého maskulinního alfasamce, tak jak jej s oblibou líčí moderní emancipované ženy.

Vezměte si jen takový příchod domů po pracovním dnu. Samozřejmě si dá pozor, aby dorazil nejdéle někdy mezi šestou a sedmou hodinou, bo jeho přítomnost doma musí být co platná. Do doby samotného příchodu domů  předem započítá zhruba dvacet minut až půlhodinku, kterou stráví nákupem potravin na rychlou večeři. Sortiment samozřejmě nevybírá podle svého uvážení, ale předem ho s péčí konzultuje v průběhu odpoledne se svou partnerkou. Je žádoucí se vyhnout tomu, co měli děti či partnerka k obědu a v ideálním případě se trefit do chuti všech. Konzultace mailem či správou přes FB je fajn, plusové body získává za telefonát, při němž samozřejmě neopomene zjistit rozpoložení drahé polovičky a patřičně na něj reagovat.

Při samotném příchodu domů zapomíná na všechny chmury a starosti, které ho celý den provázeli pracovním procesem a s úsměvem a dobrou náladou vchází do dveří. Bez povšimnutí mine rozházené Lego a překročí převrhnutý kočárek s panenkami (optimální je hned při příchodu po cestě k lednici zkusit udělat několika pohyby alespoň volný průchod na hlavním tahu příbytkem) a s radostným očekáváním pozdraví rodinu.

Přeptá se partnerky, jak to celý den šlo a do hlasu mu zcela samovolně pronikne konejšivý tón, protože ví, že starat se celý den o blaho ratolestí a zvládat svůj půlúvazek, zatímco dítka jsou ve škole-školce a následně je vyzvednout a absolvovat s nimi kroužky je prostě pek.., velmi náročné.

Zcela přirozeně se zeptá dětí na úkoly, zkontroluje prospěch, případně si nechá předvést dovednosti čerstvě nabité při zájmových činnostech. Dotazování vhodně kombinuje s přípravou večeře poté, co rychle sklidil z kuchyňského stolu penály, pastelky, rozdělané úkoly a prázdné kelímky po jogurtech od sváči.

Po večeři naplní myčku, nastaví ji na chod při nočním proudu, zažene děti zábavným způsobem na rituál čůrat-zuby-prdelky-dopyžama-postel a přečte pohádku na dobrou noc, uloží si do paměti, že je to předposlední kapitola a bylo by záhodno pořídit další knihu. Pak už jen pusa dětem, zdůraznění potřeby zdravého spánku, dvakrát se vrátit do pokojíčku a napodruhé milujícím, leč pevným hlasem pohrozit sankcemi a děti spí.