#dialogy

- Začíná se mi chtít spát, máš něco na probrání?

Chtěla jsem si u něj na pc pustit porno, ale místo toho na mě bafly odfocený stránky mýho deníku. Hm. Už mě to ani nenasralo. Spíš pobavilo. Protože můj deník je akorát tak změť barevných čísel a občasných výkřiků o smrti nebo fakt silným orgasmu. Hm. Rozjíždí se mu schíza. Slyšiny a bludy. A touha mě vlastnit a kontrolovat je dost omezující. Bojim se i zhluboka nadechnout, abych mu hned nemusela podat hlášení o tom, co to bylo, proč, jak, nač, zač...

Hm. Tenhle jeho 24/7 stalk mě ještě víc vzdaluje od lidí.   Hm. A směšný na tom neni to, že na takový chování nemá absolutně žádný právo, protože já nejsem jeho...ale to, že nám tahle prapodivná parazitická symbióza svým způsobem vyhovuje...a jsme si vzájemně to nejbližší, co máme.

Hm.

- My tady asi nic nemáme. 

- To mi neříkejte, potřebuju úplně obyčejnej igelitovej sáček, jakej je třeba od rohlíků nebo tak. Rohlíky kupujete, ne? 

- My buď nejíme nebo žijem zero waste. Znáš to: „Ja, kámo kdybych měl udělat státnice z fetování perníku, tak mám jedna z hvězdičkou, já jsem jakoby pilnej narkoman.“

PÎ: A co teda vlastně děláš, když nejsi v práci? Bavíš se? Baví tě něco? Nic mi o sobě neříkáš a já o tobě teď vůbec nic nevim, co děláš, jak žiješ a tak...

Jã: Tak se ale musíš ptát!

PÎ: No já se nebudu ptát, ty prostě povídej.

Jã: Mno...

***zvoní mu mobil***

A milý PÎ zvedá telefon...vysvobození?...

Asi jo...přijde mi to v tejhle chvíli, kdy už 25 hodin sedim na jednom místě, celý děsně vtipný.

Protože na malej moment jsem mu vážně chtěla říct pravdu...a jen se rozmýšlela jestli začít "bojim se" nebo rovnou "nechci žít"...

Já si už ani neumím vymejšlet nebo lhát o tom, jak žiju...