#děda

Slepice: *táhle zakdáká*

Já: "...jo."

Děda: "Jak se ti to povedlo?"

Já: "Nevím. Přestala jsem jíst sladký."

Babička: "Nebo tě něco trápí. Netrápíš se?"

Děda: "Dělal jsem rybičky."

Já: "...co to?"

Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy se to stalo. Už nevím proč, ale jednou na mě začala ječet, že jí nejsem rovna. Že jsem někdo míň než ona. Hluboko se to do mě zakouslo.

Když jsme před skoro měsícem na rodinné oslavě oznamovali, že čekáme dítě, neřekla ani půl slova a celou dobu se dívala do mobilu. Nezájem. Slyšela to moc dobře. Za celej zbytek večera nám ani mě neřekla nic, nezeptala se na nic, nezajímala se ani o mě ani o dítě, termín, pohlaví, jméno... nic. Jinak se bavila s ostatními normálně. Jedinkrát mi od tý doby nezavolala, nezeptala se, neprojevila sebemenší zájem.

Nebudu lhát, děda taky nereagoval a druhá babička zareagovala stylem, že ona čeká taky haha a zase se bavila dál o jiným.

Tuhle jejich reakci odignorováním jsem napůl čekala. Vypadalo tak i naše oznámení zásnub. Kdo to nesl těžce byl můj muž a extrémně moji rodiče. Jak nikdo z mých prarodičů nic neřekl, ani nepogratuloval, táta se zasekl a začal na ně hlasitě: "Slyšeli jste, co vám teď řekli? Slyšeli jste to??" A můj manžel začal opakovat: "Jsme těhotný, my jsme těhotný, těhotný!" Nic. Jak říkám nezájem.

Takže jsem se rozhodla, když se nezajímají, ani dítě neuvidí. Žádná návštěva kdy se jim zachce, žádný ukazování svým známým... až my řekněme, že můžou, tak teprve.

Od té doby mi druhá babička zavolala jednou a snažila se "omluvit" (spíš jí teta sjela) a jednou mi zavolal děda. Měla jsem radost. Hovor trval skoro 2 minuty. Pak jsem se dozvěděla, že mu vynadal táta, že se o mě vůbec nezajímá... proto volal, ne sám od sebe. Každopádně ta babička... nulový kontakt.

A dneska na jiný rodinný oslavě byla ještě jedna těhotná, nějaká cizí paní kterou ani neznáme a on mi najednou říká: "Hele, tvoje babička se víc zajímá o těhotenství támhletý, místo o tvoje." No nezabolelo a nemrzelo mě to... ale jako jo, svým způsobem jo. A pak jsem byla na chvilku u babičky a tak se mě teda zeptala, co nám má koupit pro dítě k vánocům, prý nějakou dečku... upřímně jsem jí řekla, že si všechno koupíme a hlavně vybereme sami, navíc deku máme. A jestli chce něco pro dítě, může přispět, my to vybereme a koupíme a bude to od nich, jinak ne (děda mě naštěstí podpořil, babička se už v ten okamžik urazila a nafoukla). A pak na mě udeřila, že teda jak se mám, tak říkám, že mi je pořád špatně, už půl roku mi je zle a ona se znovu urazila a ohradila slovy: "A jak to mám jako vědět, když mi nic neřekneš!?" A já prostě odpověděla: "Protože se mě na nic neptáš." Ticho. Uražená potřetí. "No tak se ptám teď." Ale ve skutečnosti už se mě vůbec na nic zase nezeptala...

No, a tahle nějak "vratký" to je od tý první hádky, kdy bylo potom milion podobných přihod. Opravdu mě mrzí, že když ji třeba zahlédnu v krámě, že k ní ani nejdu... a otočím se jinam. Radši.

Je mi to teď líto, protože nechápu, jak je to všechny nemůže zajímat. Jak jim my - jich všech první vnučka ze všech a jich všech první pravnouče, můžeme být tak kompletně ukradený. Jako bychom byly cizí.