Nastražme uši!
(8. 6. 2026) HIGH END Vienna 2026
Nepřipomíná Vám tvar krytu gramofonu násypku základních modelů mlýnku Eureka? Tak či tak, na výstavě byly i talíře veselých barviček a relativně vstřícných cen. Zelený Transrotor Bellini TMD je k mání za 4 800 eur.
Coby malou odměnu k jubilejnímu článku z minulého týdne jsem se rozhodl nadělit si výlet na akci, jež představuje světově nejvýznamnější událost milovníků věrného zvuku. Poslechová výstava zaměřená na to nejexkluzivnější a také nejdražší, co lze v rámci reproduktorů, sluchátek, zesilovačů, gramofonů nebo DAC převodníků pořídit, se totiž po mnoha letech přesunula z Mnichova do města valčíků, Gustava Klimta a dortu Sacher.
Oproti poněkud únavným šesti až osmi hodinám potřebným na pouť do centra Bavorska nově postačí zakoupit jednosměrné ÖBB Sparschiene za 7,70 EUR a za 90 minut se člověk dostane z Brno Main Train Station na Wien Hauptbahnhof. REGIOJET i České dráhy si za totéž účtují dvoj- až trojnásobek a den před odjezdem byla jízdenka na spoj v 7.18 k mání za 756 Kč, i když byl vlak téměř prázdný.
Austria Center má příjemnou terasu, kde se dá posedět s občerstvením nebo nahlédnout na komplex OSN.
Ze stanice metra Südtiroler Platz-Hauptbahnhof station se červenou a přímou linkou U1 dostanete na zastávku Kaisermühlen-VIC station za 18 až 20 minut. Vstupné na sobotu nebo neděli pro veřejnost vyšlo na 20 EUR. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo přerušovat cestu kvůli druhé a třetí kávě coby naprostému minimu pro daný den, spolehl jsem se na možnosti areálu výstavy.
Espresso měli za 3,50 a 3,90 EUR a cappuccino a doppio po 6,20. Zvoli jsem dvě eska za vyšší z uvedených cen v rámci vozítek firmy, jež má po městě cca 14 poboček a mlelo se na Fiorenzatu F64 EVO se zrnky Barista Flying Blend (83 % arabica a 17 robusta). V prvém případě byla káva vcelku snesitelná (11 až 12/20), druhý a poobědový shot měl ovšem znatelnou hořkost (jen 10/20), jíž jsem musel vykompenzovat troškou cukru.
Gramec za 190 000 eur. Ta zlatá ramena jsou ale spíše pro Trumpa. Doufám, že je v ceně odvoz a instalace, protože na tohle bych prostě neměl záda.
Ocenil jsem, že slečna za pákou přiznala, že si je zhoršení chuti vědoma (přičítala to nemožnosti udělat zpětný oplach), ale tak už to prostě na akcích bývá a alespoň z hlediska přípravy bylo všechno OK. Na doplnění kofeinu v areálu akce jsem se spolehl i proto, že v okolí vídeňského hlavního nádraží jsem nalezl pouze podniky, jež měly poměr 50 na 50 a zrno se podezřele lesklo v násypce.
Pokud se někdo ze čtenářů nikdy nesetkal s příznivci high-endu coby vyššího stupně hi-fi, lze doporučit text v Guardianu, léta vycházející magazín Hi-Fi Voice a další časopisy a weby zabývající se fenoménem, jenž v extrémní podobě nese humorné označení audiophilia nervosa a projevuje se tak, že z naprosté většiny muži ve snaze o neustálé vylepšování poslechového řetězce investují obrovské peníze do komponent, kabelů, čističů napájení či stabilizačních sloupků a hrotů pro gramofony, jež mají mnohdy význam jen z pohledu psychoakustiky.
Mnohé stánečky měly uzavíratelnou poslechovou budku, kde se dala hudba vychutnat ve větším klidu.
Tak jako drahé víno, whisky nebo auta, je i high-end audio koníček pro ty, co si mohou dovolit dát stranou vyšší statisíce až miliony a mají tolerantní přítelkyni/manželku. Tolerantní proto, že pro realizaci snu o dokonalém zvuku je zásadní poslechový prostor, tj. vhodně akusticky ošetřený či alespoň dobře zatlumený pokoj, kde může fanoušek laborovat s umístěním reproduktorů i kabely aniž by sestavě hrozilo nebezpečí ze strany potomků nebo domácího mazlíčka.
Akustika je pochopitelně zásadní i pro vychutnání kvalit techniky na podobných akcích. Tradičně se tyto konají v hotelových pokojích zbavených postelí a nábytku, neboť se tyto zatlumením i rozměry nejvíce blíží podmínkám, jaké panují v domácnosti. Koncem 90. let jsem tak dvakrát zažil TOP Audio v Praze a jednu menší akci v Brně.
Spousta přístrojů byla odkrytovaná, aby diváci mohli vychutnat kabely, čipy, transformátory a zdroje. Zde repro značky Yamaha.
V Mnichově jsem nebyl, ale mám své pochybnosti o tom, že značná část salonků a místností polygonu Austria Center dostála svým zvukovým ošetřením nárokům a cenovkám prezentované techniky. Některé stánky měly separátní a uzavíratelný prostor, ale pořád to byl papundekl a mechanické vlnění zvuku má své nároky. A jak poznamenal časopis Stereophile, hostitelský areál ve své prezentaci věnoval až nepochopitelně velký prostor pánským toaletám.
Stejně tak je zvláštní, že pokud bylo v hlavní lokalitě dle organizátorů tolik místa, další tři akce, z toho dvě poslechové, našly místo pár minut od hlavního areálu. Tyto jsem však musel dát stranou, jelikož po čtyřech a půl hodinách poslechu a obhlížení techniky začala má pozornost výrazně upadat a vedle toho jsem se chtěl alespoň dvě hodinky projít po městě.
Ne, to nejsou přívodní hadice na vodu pro profesionální kávovar, nýbrž kabely pro high-endové hifi. Po ceně jsem nepátral, ale odhadl bych to na deseti- až statisíce.
Po obšírnějším úvodu konečně přicházejí dojmy z poslechu techniky.
Zcela na rovinu. I kdybych měl k dispozici dejme tomu 79 milionů Kč a dva až pět chtěl dát za zesilovač, streamer/DAC a pár reproduktorů, nejsem si vůbec jist, že bych takové prostředky vydal za něco z ve Vídni vystavované a poslouchané techniky.
Ano, čtyři nebo pět řetězců znělo velice pěkně, ale žádný z nich ve mně nevyvolal onen úžas, jaký jsem zažil u komponent s cenovkou o dva či tři řády nižší a spadající do lehce zaplatitelného hi-fi. Konkrétně mám na mysli slavný CD přehrávač Marantz CD-63 MkII KI Signature napojený na legendární pár dvoupásmových reprosoustav Bowers & Wilkins DM602 a doplněný o zesilovač Rotel v ceně do 20 tis. Kč.
Kdybych měl coby student střední školy volných těch 50 000 (v roce 2026 ekvivalentní cca 122 000 korunám) a prostor blížící se akustikou studiu v Žabovřeskách, zakoupím sestavu na místě. Právě tady jsem při poslechu Herbie Hancocka, Tori Amos a referenčních nahrávek studia poprvé zažil ten úžasný vjem, kdy se prostor nahrávky rozprostírá do stran i do hloubky a posluchač prokazatelně vidí/slyší pohyby a nádechy zpěvačky, místa jednotlivých nástrojů i nakažlivé nadšení, barvy a dynamiku, která sálá z nahrávky.
Čistička proudu/napájení pro high-end. Samozřejmě mě zaujal česky znějící název, ale přístroje se prodávají i v ČR a jak se můžete přesvědčit, není to žádná láce.
Podruhé jsem kouzlo zažil u francouzského zesilovače Audiomat Solfége na pražské výstavě. Pokud jste někdy slyšeli špičkový tube amp, nepochybně víte, že elektronky mají specifický zvukový projev, tj. velmi vřelý, laskavý, uhlazený, sametový a zaoblený zvuk, který posluchače dokáže uhranout. Cenovka? 90 000 Kč v roce 1997 nebo 1998 a připočtu-li zbytek sestavy, dostali jsme se na cca 250 tis. Kč.
O elektrostatických sluchátkách, z nichž nejznámější jsou asi výrobky japonské firmy STAX, se někdy říká, že je to lupa na signál a že jejich zvukový charakter může svou analytičností leckoho odrazovat. Já si jich na uši pár dal a třebaže na mušle od roku 2012 neposlouchám (předtím jsem dlouhá léta jel na v ČR mimořádně oblíbených Koss Porta Pro), musím uvést, že mě jejich projev zaujal víc než špičkové modely Meze Audio, Audeze nebo HIFIMAN.
Další drahé kabely. Na té prezentaci by měl ale výrobce zapracovat.
Právě elektrodynamická sluchátka, a to i v cenách dva až pět tisíc eur, mě nijak neohromila, ale uznávám, že jsem z nabídky čítající nižší stovky modelů vyzkoušel jen 15 až 20 a tak mi mohlo něco zajímavého uniknout. A pokud bych se někdy konečně dostal k podcastu, asi bych volil nějaký prověřený a zvukově neutrální standard, jakým jsou Sony MDR-7506.
Vnímání zvuku přes měniče v uších a reprosoustavách je samozřejmě dramaticky odlišné a můj zvukový ideál je – a na akci se mi to zas a znova potvrzovalo – klasická dvoupásmovka s basreflexem. Ano, 20 Hz z toho téměř určitě nevypadne a sousedům Hoist The Colours na plné pecky základy domu neposunete, ale na komorně pojatou hudbu jsou nedostižné.
Pardon za nízkou kvalitu kompozice, ale bylo tu tak narváno, že snímek málem nešel pořídit. Určitě jeden z nejlepších poslechů na výstavě s mimořádně čitelným, širokým a plastickým prostorem. Nechal jsem si pustit bluesovou klasiku Tin Pan Alley a byl to zážitek. Za 30 000 eur můžete mít tento bílý „soundbar“ s atypickou skladbou měničů i Vy.
Osobně preferuji poslech na nízké až nižší střední hlasitosti a na extravaganci typu Vivid (aktuální cena 2,1 mil. Kč a hmotnost 80 kg) by člověk potřeboval místnost s padesáti metry. Navíc jsem zastánce přístupu, který tvrdí, že regálová repra by měla organicky zapadnout do obytného prostoru a dotvářet každodenní zážitek tichého poslechu.
V této souvislosti nutno poznamenat, že až na pár výjimek je špičkové hi-fi stále záležitostí černých a přinejlepším stříbrných krabic a člověk, který si přeje, aby to také trochu vypadalo, má docela zúžený výběr. Samozřejmě to není tak hrozné jako dříve (a vzpomeňme na 70. a 80. léta, tedy zlatou éru světlých a bytelných komponent), ale stále je na čem pracovat a design mnohých gramofonů a zesilovačů stále naplňuje spíše inženýrský sen než představu nadčasového designu vhodného pro každodenní užívání.
Hurááá, Piet Mondrian na reproduktoru aneb ELAC FS 247 za přijatelné a vyšší desetitisíce. Nejsem si jist, zda bych chtěl tuhle verzi sloupovek doma, ale nutno přiznat, že rozsáhlá expozice firmy, která slaví 100 let od vzniku, patřila k těm nejlepším i co se týče barev. A protože jsme ve Vídni, nechal jsem si na jejich hlavní sestavě zahrát místní legendy, tj. Kruder und Dorfmeister. A takové basy jsem ve skladbě ještě neslyšel.
"Are you a vinyl, or a CD man?" zeptal se mě usmívající se zástupce jedné z firem, když jsem nahlížel na jejich reproduktory. Rovněž s úsměvem jsem jej musel zklamat vyjádřením, že na manipulaci s CD i klasickými deskami jsem už líny a že jednoznačně preferuji stream.
A právě ten tvořil nejpoužívanější zdroj signálu na akci, samozřejmě ve formě hi-res skladeb služeb Tidal nebo Qobuz. Návštěvník prostě do ruky dostal menší tablet nebo telefon a sám si mohl vybírat skladby k poslechu.
Gramofonům samozřejmě patřilo prominentní místo a elpíčka zažívají již řadu let malou renesanci. Některé kreace ovšem byly zjevně mimo tento svět (a stejně tak cenovky, viz snímky v tomto článku) jakkoli tyto odrážely provedení i hmotnost. Přítomen byl i Revox, ale kotoučové magnetofony jsou pro opravdu úzkou skupinu nadšenců a nahrávky vyjdou na krvavé peníze.
První z dvojice espress vypitých na akci.
Zcela v souladu s nástupem Číny tu měly tamní firmy (a i ty z Tchaj-wanu) viditelnou přítomnost. Zdálo se mi ale, že angličtina jejich zástupců je méně než ideální (párkrát jsem se na něco zeptal a i přes úsměvy byla komunikace docela kostrbatá).
Jako ideální se mi nejeví ani popisky pouze v němčině, které naštěstí mělo jen pár expozic. Ano, je to ve Vídni, bylo to v Mnichově a Němci, Švýcaři nebo Rakušané jistě tvoří podstatnou část klientů, ale na takto světové akci je hlavním jazykem angličtina.
Jel bych sem příští rok znovu? Nejsem si jist, ale třeba mě přesvědčí kamarád, který se z pracovních/časových důvodů nemohl prvního vídeňského vydání akce zúčastnit.
A nejhezčí zážitek akce? Moment, kdy jsem z pootevřených dveří zaslechl tóny hymny od Portishead, usedl mezi posluchače a sledoval, jak se zástupce firmy v obleku pohupuje s obalem desky do rytmu. A tak by to mělo být. Na prvním místě radost z hudby a až pak trofejní kusy za miliony...
