Anya is live and ready to show you everything. Watch her strip, dance, and perform exclusive shows just for you. Interact in real-time and make your fantasies come true.
✓ Live Streaming✓ Interactive Chat✓ Private Shows✓ HD Quality✓ Free Actions
Free to watch • No registration required • HD streaming
Začínal školní rok a protože naší třídě byla přidělena nová třídní učitelka, neváhala a hned začala se slovy: “Vítám vás v novém školním roce a zároveň doufám, že to spolu v klidu zvládneme. Pro začátek se představíme.”
Pak začala číst jména z třídní knihy v červených ulepených deskách. A protože v béčku, kam jsem byla zařazena (obyčejná třída pro děti co nehráli na hudební nástroj ani se zapáleně nevěnovali sportu a neb byli jen z průměrných rodinných poměrů), nebylo dítě jehož příjmení by začínalo na magické písmeno “A”, celý seznam se četl počínaje písmenem “B”.
“Tak Bisová Natálie k tabuli,” s nalepeným úsměvem se rozhlédla po rozdováděné třídě, páchnoucí po starém salámu a upocených nohách. A mě vrazila kudlu přímo do středu rychle se vzdouvající a zase klesající hrudě. Pak všichni ztichli a jen dvojice super girls sedící v druhé lavici si cosi špitla. S roztřepanýma rukama a lehce pokropena potem jsem se pomalu zvedla ze židle u lavice úplně na konci řady u okna. Se skřípáním starých parket jsem došla k tabuli a zakymácela se nejistotou jako bych v sobě měla pul litr vodky. Tu jsem ve svých dvanácti pochopitelně ještě nikdy ani neochutnala, říci pro mě alespoň svoje jméno bylo nesmírně těžké, natož se představit nějak hlouběji. Tichým hlasem nakonec pronáším své jméno a třídní hlahol nabírá na voltáži.
Útočící teplo, vysávajíc elegantnost pomalu sláblo. Jemný silon halil pomyslnou bublinu festivalového Brna. Zakrýval tak veškeré nedokonalosti a poskytoval alibi všem opilcům na Hlavním nádraží. S vzdušným krokem jsme míjeli lačné pohledy napudrovaných posilkářů, emočně načančaných pubertálních holčiček, znuděných hipsterů a podivínů v roztrhaných kabátech.
Zachytila jsem jeho pohled a hned mi bylo jasné, že on i partička vedle něj působí v pohodě.
“Kam jdeš,” volal kamarád k mými mizejícím zádům davu. Během chvilky jsme stáli u trojice kamarádů na nádvoří galerie.
“Dobrý den, já jsem Natálie,” podávám si s nimi ruku a s tím co se opírá o hranu parapetu barokního okna držím stisk o něco déle.
“Hele ona je fakt divná a jak se jí třepou ruce,” směje se Lucka a Gábina ze třetí lavice se hned přidává.
“Vypadá sympaticky, vy se, už od někud znáte?” Ptá se nejstarší z partičky kamarádů toho v tmavě modrém tričku.
“Tak nám ještě něco o sobě řekni, co tě baví, jaké máš kroužky, čím by jsi chtěla být, až vyrosteš,” zpražila mě přes tenké brýle paní učitelka.
Suchým hrdlem jsem ze sebe vysypala: ”Ráda maluji, s oblibou čtu knížky, třeba teď mám rozečtený čtvrtý díl Harryho Pottera.”
Ozvala se další vlna smíchu.
Vrátila jsem se z návštěvy toalety v přilehlé kavárně a cestou vzala ještě jedu velkou dvanáctku. Usmála jsem se, pořád tam stáli. Napila jsem se piva a nabídla hlt tomu se zářivýma očima.“Fitzgerald zní zajímavě, četla jsi Gatsbyho?” Polkl a jeho pohled se mi vrýval do hlavy.“Ano, jedna z mých oblíbených knížek, ale věděl jsi, že první Francisův román nebyl Krásní a prokletí, ale je jím titul Na prahu ráje,” pronesla jsem.
A skok zpět.
“Ráda bych jednou byla módní návrhářkou a měla vlastní firmu,” huhlala jsem do země.“Dobře běž si sednout,” drahá paní učitelka si polkla a hned se dala do čtení dalšího jména z daadvaceti místného seznamu.
“Víš píšu jenom do šuplíku a obrazy mám u matky ve sklepě, prý jí zabírají místo a nemá si kam dát sezóní boty,” usmála jsem se na něj na rudo namalovanými rty.
V téhle chvíli jsem měla pocit, že se nemusím úpěnlivě představovat, dávat si pozor na jazyk, zapůsobit. Na druhou stranu jsem cítila jak každé mé slovo vnímá.
Později jsem muži s chlapeckým úsměvem vyprávěla o drobných momentech, popisovala jsem mu jak jsem během letní brigády ráda sedávala na schodech kavárny, zatímco se nahříval kávovar a poslouchala hukot přijíždějících trhovců. Líčila jsem mu svoji nebojácnost a kladla důraz na fakt, že se o sebe dokážu postarat. Při čechrání jeho vlasů, popisovala svoji lásku k umění. A během večerů s dlouhou svící se svěřila jak jsem bývala ustrašená, vždy snaživá a až přehnaně pečlivá.
“Neměla jsem žádné kamarády, ale ráda jsem chodila na procházky do polí a sbírala meruňky,” v této chvíli mezi potáhnutím z úzké cigarety jsem se tomu smála.
A zatímco v téhle části mého života mi charizmatický čtyřicátník slíbával rtěnku a obdivoval moji výřečnost a přehled, v jiném časoprostoru na mě křičela má matka.“Vypadáš jak škatula v těch šatech, jak na starou rašplu. A co to nádobí?” Ani se na mě nepodívala, jsem křičela a létala po bytě jako zmatený sršeň.Podívala jsem se na sebe do zrcadla, viděla jsem dospívající dívku, co se za každou cenu snaží být již dospělou, aby mohla pryč. Rezavé vlasy v uhlazeném drdolu, pouzdrové černé šaty a sako s možná až příliš dlouhými rukávy. Byla to klidná, pečlivá dívka, ráda vnímala detaily, pozorovala okolí a vysnívala si všemožné příběhy.
“Lásko, v těch šatech vypadáš nádherně. Ještě si vezmu svetr a můžeme vyrazit,” volal na mě můj muž z předsíně, zatímco jsem si vázala ještě polo-vlhké vlasy do drdolu.
“Co to jako má bejt?” Měřila si tmavýma očima obrázek v levném rámečku z IKEA.
“To je v parku, je to malované akvarelem,” hlesla jsem.
“Hm, takovou pitomost nikomu dát nemůžeš,” rozhodla matka a hodila objekt do koše.
“A usměj se trochu, jseš furt nějaká přešlá, bledá,” natáhla se pro Ibalgin a tvářenku. Růžovou pilulku lupla do sebe a líčidlo hodila směrem ke mě: ”Se aspoň namaluj, když už jseš takový kopyto. Lenka, ta od Marty, vyhrála včera maraton v běhu.”
“Počkej, cože to je ono? Woow,” s nadšením koukal na plátno a hladil mě přitom na levé paži.“Jsi úžasná a pozorná, nikdy na nic nezapomeneš,” chválil mě manžel.
Napila jsem se kyselé kávy a pohlédla z okna. Pořád obdivuji drobné detaily, města, přírody, vesmíru.
“Jseš přecitlivělá, si dej radši víno a dej mi pokoj,” koulel očima můj bývalý přítel, když jsem mu horečnatě vysvětlovala, že musíme udělat změnu a polovičatá práce je k ničemu. V té době jsme se spolu snažili založit kavárnu.
“Jste velmi citlivá, vnímáte detaily a to se v naší branži hodí,” napřáhl ke mě svoji pravici, můj šéf.
Ještě jsem si dala hlt kyselého espressa. Jsem citlivá, povzdechla jsem si. Čas ubalit si cigaretu.
Někdy nepromluvím několik hodin a soustředěně tvořím, jindy nad cappuccinem máchám rukama a zpěvným hlasitým hlasem vyprávím kamarádce o spontální výpravě do zahraničí. Občas si přeji být neviditelná, třeba když procházím kolem pivnice na Jakubáku a cítím jak mi místí štamgasti čumí na prdel. Jindy bych zas rozmetala celou svoji energii kolem sebe, až do nebes a zapáleně prodiskutovala všechny možné cesty, způsoby a zhodnotila veškeré informace.
Zcela dobrovolně a s oblibou občas propadám melancholii. Mým zaručeným lékem na lepší náladu jsou Red Hot Chili Peppers a věřím, že kočky čtou myšlenky. Musím mít kolem sebe organizovaný chaos a znervózňují mě křivé věci. Moji nejoblíbenější časovou kapslí je čas mezi koncem odpoledne a začínajícím večerem, v letních měsících obzvláště, když utichá žár dne, ale ještě nedivočí noční jezinky. Každé pečivo ulamuji, nikdy nic nezapíjím kávou ani ničím jiným, způsobuje to žaludeční vředy. Jako první se ráno napiju čisté vody, pak kávy a až pak sním sousto čehokoliv. Rovnám a vyhlazuji obaly od čokolád, mám sbírku drobností. Dodnes mě drží samolepková obsese. Poslouchám ve sluchátkách rock nebo metal, zatímco mi klapou lodičky o rozbité chodníky, cestou na schůzku. Nikdy nic nedoslazuji, nedosoluji, myslím, že život je hezký sám o sobě.
Každý mě vnímá jinak, skrze sebe a skrze naše společně prožité situace. A já zas jeho. V něčem je tento fakt úžasný. Jsme chodící zrcadla. Nemáte ten pocit?
Už si přesné detaily nepamatuji, jestli měl na křídlech černé proužky a nebo byl jen oranžový. Možná to byl spíše jemný bělásek. Přesné datum bych si snad mohla pouze vymyslet. Bylo teplo, tlačily mě boty, na rtech jsem měla suchý prach. Právě jsem absolvovala jednu z těch takzvaných očistných procházek, abych si trochu vyčistila hlavu a protáhla ztuhlá záda. Myslím, že mi bylo dvanáct a nebo třináct, čtrnáct - by bylo moc, to jsem už byla velká holka, nebo jsem se jí alespoň snažila být. I když tyto očistné procházky po přilehlích polňačkách a mezi městskými zahrádkami, neměly sebemenší detoxikující účinek, byly jednoduše součástí mého světa. Ponejvíc jsem poslouchala nějakou hudby, pořád dokola, protože Apple Music ani Spotify v té době snad ještě nebylo ani v hlavách svých zakladatelů. A stáhnout kvalitní sound nebylo v některých případech prostě možné. Většinou jsem si stejně ujela na jedné skladbě a pouštěla si ji klidně i desetkrát za den. I tenkrát jsem byla prostě takový podivín a na maloměsto dle některých opravdový extrém. Především, když jsem si na sebe dala černý klobouk, černé šaty a mohutné šněrovací boty. Jindy jsem si zas vykračovala v lodičkách a květovaných šatech, asi abych si připadala víc dospělá. Trochu jsem se plácala ve vnitřním chaosu a sebepoznání, asi jako většina dětí v mém věku. Otázka kdo jsem, byla na denním pořádku. Ptala jsem se stromů, kreseb co jsem čmárala do deníku i nesčetných osamělých západů slunce, které jsem pozorovala skrze síť proti hmyzu v otevřeném okně svého na fialovo vymalovaném pokoji. S oblibou jsem si vytvářela různé příběhy o tom jak jsem velká a úspěšná holka, jednou z tohohle města odejdu a už se nikdy nevrátím. Malovala jsem si nonšlantní kulisy svého dospělého života, budu sebevědomá, budu lidem přát hezký den, nosit hezké šaty a psát romány. Na klíně mi bude sedět kocour, hrát jazz z gramofonové desky a pít budu výběrovou kávu. Budu mít milujícího muže, pro nějž budu múzou. Půjdu si za svým. Budu mít svoji firmu nebo tak něco. A s kamarádkama si budeme posílat dopisy z cest a dovolených.
Už pár let uběhlo. Více než pár. Jsem oficiálné dospělá, již nějakou dobu. Ze začátku ta doba byla kratší, teď je již delší. A i když po mě někdy, když jsem bez make-upu chtějí v trafice občanku, jsem ženou. Ovšem ne tak odvážnou jako jsem si vysnila. Pořád se učím, dělám chyby, brečím u Atlasu mraků a někdy bych raději zalezla do kanálu. Ale jsem už velká holka. Před čtyřmi lety jsem se odstěhovala a miluju svoje nové město. Cítím se tu doma. Každé ráno i večer mi vklínu přede mourovatý kocour. Při psaní piju kafe, někdy kyselejší, jindy tak akorát. Na očistné procházky, už tolik nechodím. Spíše hledám skulinu v čase, moment kdy se zašiju v poloprázdné retro kavárně, vypnu wi-fi a jen píšu. Moje procházky jsou teď více konstruktivní a méně melancholické. Jednou jsem přemýšlela, proč jsem dříve tolik utíkala. A od čeho. Zřejmě od své matky a maloměstských, vlezlích názorů sousedů a spoluobčanů. Snad se hledáme celý život, poznáváme sebe, své partnery, děti a učime se vycházet se svoji rodinou. Jen se tak nadechnout, rozhlédnout se kolem. Právě mě šimrají první teplé paprsky letošního léta, sedím na zahrádce před kavárnou. Jsem. A pouhé bytí někdy stačí. I když jistá zapojenost vědomí a konání jsou nezbytné, některé situace a odpovědi k nám prostě přicházejí sami. Nikoli bez důvodu, ale na některé odpovědi se nemůže spěchat. A tak se stále seznamuji s tou holkou co vidím ráno v zrcadle, češu její skořicové vlasy, maluju její seschlé rty. Vyprávím jí další a další příběhy. Jsem s ní když radostně poskakuje i když nese na svých bedrech všechnu tíhu světa. Detaily mohou být obohacující a nebo zbytečné. Odpověď může být v celé své kráse vykreslena v jednoduchosti. V jednom slunečném odpoledi, v rozlitém cappucinu a nebo s úsměvu co jsem spatřila v odlesku jedné z výloh.
Řekla bych, že jsem se dnes po období takzvaného sucha a napětí,
až praskala mi suchá kůže na dlaních, rozhodla propadnout depresi.
Záhy si uvědomuji čistý fakt a sice, že deprese vypadá jinak.
V jejích chodbách jsem bydlela, nebydlím. Jen dávám volnost sedící žábě na mém přívodu serotoninu. Chce se jí brečet a tak pouštím Joy Division a na okamžik se mi z rudých očí od kouře spustí pár slz. Tečou po tváři a ta pachuť co byla předtím nějak mizí. Jisté body se nemění, ale i samotná realita se mění. Emoce proudí jako vítr.
Po krátkém spočinutí se zatuchlou myšlenkou beznaděje (co když se mi to nepodaří, jsem dost dobrá?, třepou se mi ruce, sedím tu ještě v županu - je 9:55), zas prostor nabývá na barvách.
Do sluchátek mi skočil song od Def Leppard, automaticky mi začínají cukat ramena do rytmu. Pomíjivost každé emoce a momentu, dokáže okamžikům dát i ubrat na jejich vážnosti.
Právě se mi vybavila vzpomínka na první procházku po ulicích noční Budapeště. Když jsem všude viděla ty nonšalantní osvětlené sochy přála jsem si v tomto okamžiku spočinout o něco déle než li noc povolovala. Přišlo rozednění a spolu s ním opojná vůně kávy.
Jindy cestuju dál, do svého chladného dětského pokoje. Sedím na kostnatém zadku, opřena o ledovou, bílou skříň. Nic se neděje. Svírám prázdnotu.
Nikdo a nic, krom mé mysli, nebo spíše toho ošuntělého poutníka v šedivé kápy - jak si někdy představuji své vnitřní já - mě nenutí, abych se k takovým výjevům vracela.
Tohle je ten klíč, uvědomění si, že my jsme režiséry a scénáristy své vlastní reality.
Chvíle mohou nabývat na sladkosti, slanosti a taky trpkosti. A mění se stejně jako přepínající se play list.
Slyším jak sametově a se sexy silou v hlase frontman kapely Foto Fighters zpívá “Another one who believes?”, “Another one who deceive?”.
Je na Tobě zda li se rozhodneš věřit a čemu, komu, v co. A jsi upřímný/a, sám sobě? Nebo si vytváříš falešné dveře a tvrdíš, že ke všem máš zlaté klíče?
Uvědomuji si jak malá, slizká žabka zvedá obtloustlou prdel a poskakuje dál, směrem k exitu z mé hlavy. Beru do rukou ležící mobil a přepínám na Laid Back - Bakerman, ještě si k tomu ubalím cigaretu - dobrý nápad, směje se vetchý poutník, až se mu zalesknou zažloutlé oči a vyskakují všechny seschlé vrásky. Ještě jsem vychladlý šálek naplnila černou kávou a přitom si udělala pár tanečních otoček. Balím vlhký Virginský tabák, “slow down, take it easy"…
Odpaluji cigaretu, spouští se topení a za okny se šklebí vševědné slunko. Krásné páteční dopoledne.
Protože jenom - “Bakerman is baking bread”, protože “o nic nejde”, protože je tu další neopakovatelný moment.
Viď, Ester, záleží jenom na Tobě jak ochočíš svoji kočku v hlavě a nebo kolik volnosti a lásky jí věnuješ.
Tak hýbu boky a odvracím od temných cest své kroky. “You’ve got to cool down, take it easy, You’ve got to cool down, relax, take it easy, Slow down (slow down), relax (relax), It’s too late to worry, Slow down (slow down), Take it easy…”. A ten sound na konci. Pro jistotu si dám ještě jednou repeat.
Podívejme se jak se máš - “Sagabona kunjani wena”. “Futhi uzoba kanjani esikhathini esincane?” Jak se budeš mít za chvíli?
Je to žití, je to vřelé obejmutí.
Přijetí i zdánlivých objetí.
Jsou to rozcuchané vlasy a nevinným zlatem poseté obilné klasy.
Les co sám dobrovolně voní, během toho co smogem opojená mysl slzy roní.
Stále věrná, ničím neměnná je lesní cesta větrná.
Bořím boty do bláta a už mě tolik netíží systémová ztráta.
S pomněnkami před nosem, nepřijde nikdo zkrátka, ani zaslepená kráska.
Je to totiž lesní láska.
Anya is live and ready to show you everything. Watch her strip, dance, and perform exclusive shows just for you. Interact in real-time and make your fantasies come true.
✓ Live Streaming✓ Interactive Chat✓ Private Shows✓ HD Quality✓ Free Actions
Free to watch • No registration required • HD streaming
Je za každé situace tou odvážnější. Mluví hlasitě a kam vejde, lapí pohledy ostatních. Stojí při mě v dobrém i zlém. Sedí po mém boku v na lavičce, když si vychutnávám paprsky zapadajícího slunce. Vede moji rozklepanou ruku, když se snažím namalovat obraz. Ten obraz co jednou bude viset v nějaké dezinfekcí vonící galerii. Pohyby má smyslné, kouká mi do očí a jemně vydechuje kouř z ubalené cigarety.
Občas mám pocit, že se vlastně záměrně motám v kruhu. Nehodlám vystoupit ze svého komfortu. Onen divný tlak na pažích - to je strach. Dobrovolně jsem se poslední dobou choulila do svého bezpečného "klubka".
Vždy se pak více hrbím.
V hlavě držím jedinou myšlenku v popředí - "jsem neviditelná" a ostatní vodopády pištících myšlenek, skotačí v pozadí jako stádo býků.
Píši tak křečovitě, vymetávám z útrob svého těla poslední tíživou špínu.
Dlouho mi nefoukala kouř do tváře.
"Ester?" tiše se ptám sušeného kvítí a našedlého nebe.
