O plĂĄĹĄti a holi
To bylo dĂĄvno, velmi dĂĄvno, kdyĹž byl vodnĂk jeĹĄtÄ mladĂ˝ a teprve poznĂĄval vzdĂĄlenĂŠ kraje kolem svĂŠ Ĺeky. Labe, BĂlĂĄ Ĺeka, Albios, jak se mu ĹĂkalo starou ĹeÄĂ, zaÄĂnalo vysoko v horĂĄch, rozlĂŠvalo se ĹĄirokĂ˝mi nĂĹžinami a zaplavovalo nesÄetnĂŠ luĹžnĂ lesy a louky, mohutnÄlo a klikatilo se svÄtadĂlem, dokud koneÄnÄ nedosĂĄhlo studenĂŠho moĹe. JedinÄ k nÄmu se vodnĂk radÄji moc nepĹibliĹžoval. Ze slanĂŠ vody se mu dÄlalo na nic.
Ale jinak nebylo dne, kdy by se neuÄil. NÄkdy o Ĺece a jejĂch obyvatelĂch, jindy o lidech na bĹezĂch. S tÄmi to bylo pohĹĂchu tÄŞťà neĹž s vydrami a rybami.
Jako ten den. K vodÄ se pĹihnalo celĂŠ stĂĄdo ovcĂ. HuĹatĂŠ a ubeÄenĂŠ, vĂĹily kopyty vodu a bahno. VodnĂk je sledoval ze skrytu rĂĄkosĂ a mraÄil se. VĹždycky ho rozÄilovalo, kdyĹž si jeho vodu pĹivlastĹovali tvorovĂŠ, kteĹĂ sem nepatĹili. CoĹž o ovce, ty v tom byly nevinnÄ. Jejich ovÄĂĄk ale ne. VodnĂk by ho nejradÄji stĂĄhnul pod hladinu, jen kdyby ten mizera vkroÄil do vody⌠Ale kdepak. VousatĂ˝ starĂ˝ muĹž zabalenĂ˝ ve vlnÄnĂŠm plĂĄĹĄti sedÄl pod olĹĄĂ na bĹehu, pozoroval svoje stĂĄdo a usmĂval se do odpolednĂho slunce, jako by se nic nedÄlo.
A potom ten mizera vytĂĄhl flĂŠtnu.
VodnĂk se chtivÄ naklonil kupĹedu. Tohle nebyla dÄtskĂĄ pĂĹĄĹĽalka z vrby, ale skuteÄnĂ˝ kostÄnĂ˝ nĂĄstroj, se kterĂ˝m si nÄkdo dal dĹŻkladnou prĂĄci. Nad vodou se rozlehla veselĂĄ melodie.
Duch Ĺeky si uĹž dĂĄvno zamiloval hudbu. Roky mu uĹž nestaÄily jednoduchouÄkĂŠ melodie. JenĹže vytvoĹit dobrou flĂŠtnu, to nenĂ jen tak. Jeho dosavadnĂ pokusy kvĂlely a skĹĂpaly, ty nejlepĹĄĂ pĂskaly - ale ŞådnĂ˝ nezpĂval tak jako ovÄĂĄkova pĂĹĄĹĽala. Dal by duĹĄi za to ji mĂt. KdyĹž ne zrovna svoji, tedy aspoĹ cizĂ. VodnĂci majĂ vĹždycky nÄjakĂŠ duĹĄe nazbyt.
âTvoje ovce vĂĹĂ vodu!â
OvÄĂĄk vzhlĂŠdl, aby se podĂval, kdo to na nÄj volĂĄ. A ke svĂŠmu pĹekvapenĂ uvidÄl mezi rĂĄkosem stĂĄt ĹĂÄnĂho ducha. Nikdo jinĂ˝ to nemohl bĂ˝t, zelenĂĄ kĹŻĹže a vlasy ho neomylnÄ prozrazovaly.
StarĂ˝ muĹž se Ăşlekem mĂĄlem zakousl do vlastnĂ pĂĹĄĹĽaly.
âRĂĄÄĂ odpustit, nevÄdÄl jsem, Ĺže ti to bude vadit,â vyĹĄkrabal se ovÄĂĄk na nohy. S duchy nebyl ŞådnĂ˝ ĹĄpĂĄs. Znal starĂŠ pĹĂbÄhy. StaÄilo rozzlobit si jedinĂŠho z nich a obyÄejnĂŠmu ÄlovÄku se Ĺživot rozsypal jako suchĂ˝ pĂsek.
âByla ÄirĂĄ a teÄ nedohlĂŠdneĹĄ dna,â pokraÄoval duch zachmuĹenÄ a tvĂĄĹil se sveĹepÄ. âJak mi tu ĹĄkodu nahradĂĹĄ, ovÄĂĄku?â
âInu, vzĂĄcnĂ˝ pane,â odpovĂdal zaskoÄenÄ ovÄĂĄk, âjakĂĄpak ĹĄkoda? Bahno polehne, voda se proÄistĂâŚâ
âProÄistĂ snad!â vyĹĄtÄkl vodnĂk pĹĂkĹe, âale teÄ je kalnĂĄ!â
NÄco na tom sporu ovÄĂĄkovi nehrĂĄlo. PĂĄsl tu uĹž roky a nikdy vodnĂka nepotkal, natoĹž aby mÄl s Ĺekou nÄjakĂŠ mrzenĂ. A najednou tolik zloby pro trochu zvĂĹenĂŠho blĂĄta? StarĂ˝ muĹž se na vodnĂka poĹĂĄdnÄ podĂval. Kdo vĂ, kolik stoletĂ mu bylo - ale poĹĂĄd mÄl mladĂŠ oÄi. VĂc neĹž to. Navzdory ostrĂŠmu tĂłnu pozoroval starĂŠho ovÄĂĄka jako jehnÄ, kdyĹž poprvĂŠ ÄelĂ stĂĄdu.
Se strachem a chtivostĂ.
OvÄĂĄk se pousmĂĄl: âJak bych ti to mohl vynahradit?â
VodnĂk nespouĹĄtÄl oÄi z flĂŠtny: âZa trest mi tu nechĂĄĹĄ tu pĂĹĄĹĽalu.â
âMoji pĂĹĄĹĽalu? K Äemu ti bude dobrĂĄ?â podivil se pĹekvapenĂ˝ ovÄĂĄk.
âO to ty se nestarej!â odsekl vodnĂk, kterĂ˝ se lekl, Ĺže jeho slabounkĂĄ lest selĹže.
StarĂ˝ muĹž ten Ăşlek zaslechl. ZamyĹĄlenÄ pĹejel prsty po flĂŠtnÄ.
âChceĹĄ-li flĂŠtnu, dĂĄm ti ji,â pĹikĂ˝vl rozvĂĄĹžnÄ, âale voda kost ohladĂ, zvuk se vytratĂ. A hudba, co dĹĂv konejĹĄila proud, se poztrĂĄcĂ. MĹŻĹžu ti dĂĄt flĂŠtnu - anebo tÄ nauÄĂm ji vyrobit. ChtÄl bys, duchu?â
Trefil se. VodnĂkovi se rozzĂĄĹily oÄi.
âVezmu tÄ do uÄenĂ, vzĂĄcnĂ˝ pane,â usmĂĄl se ovÄĂĄk.
VodnĂ duch byl uÄenlivĂ˝ Şåk. NĂĄsledoval ovÄĂĄka do prostĂŠ chalupy v strĂĄni, odhodlanĂ˝ ukrĂĄst pro sebe tajemstvĂ ÄistĂŠho zvuku i za tu cenu, Ĺže se vzdĂĄlil z bezpeÄĂ svĂŠ domovskĂŠ vody. Ale starĂ˝ muĹž dodrĹžel slovo. Nanosil na stĹŻl z hrubÄ otesanĂŠho dĹeva kĹŻstky i ĹĄikovnĂŠ ĹĄpalĂky, noĹže a noĹžĂky i dlĂĄtka a trpÄlivÄ ukazoval a vysvÄtloval co a jak. VodnĂk se lopotil s jednotlivĂ˝mi Ăşkoly a ovÄĂĄk byl laskavĂ˝ uÄitel. A pĹesto se duchovi nedaĹilo. V ovÄĂĄkovÄ flĂŠtnÄ byla hudba lapenĂĄ jako ptĂĄk v klĂcce. ŽådnĂ˝ z vodnĂkovĂ˝ch pokusĹŻ tohle nedokĂĄzal.
Nakonec vztekle mrĹĄtil dalĹĄĂm nepodarkem do kouta.
âUÄĂĹĄ mÄ ĹĄpatnÄ! Nejde to!â
âUÄĂm tÄ, co sĂĄm umĂm,â odpovÄdÄl ovÄĂĄk a zamyslel se. âMoc pospĂchĂĄĹĄ, duchu. NejradÄji by sis uĹž odnesl dobrou flĂŠtnu - ale to chce pokoru.â
âPokoru?â zvedl vodnĂk oboÄĂ, âco to je?â
âTak v tom je ta chyba, ty nevĂĹĄ, co je pokoraâŚâ pokĂ˝vl ovÄĂĄk hlavou,âTak podĂvej. Pokora je, kdyĹž vyjdeĹĄ se stĂĄdem na pastvu a vydrĹžĂĹĄ s nĂm celĂŠ dny. JdeĹĄ tam, kam ovce potĹebujĂ, tak rychle, jak jdou ony. ChrĂĄnĂĹĄ je, strĂĄĹžĂĹĄ, nikdy je neopustĂĹĄ a nakonec je bezpeÄnÄ vĹĄechny pĹiĹženeĹĄ zpĂĄtky.â
âNa tom pĹece nic nenĂ,â nakrÄil duch pohrdavÄ svĹŻj dlouhĂ˝ nos, âovce jsou hloupĂŠ, jdou, kam jim ukĂĄĹžeĹĄ.â
OvÄĂĄk vzal svoji hĹŻl a podal ji vodnĂkovi: âDokaĹž mi to. PĹiveÄ mi dobĹe napasenĂŠ stĂĄdo do ĂşplĹku nazpĂĄtek, aĹĽ ani jedna nechybĂ. Pak si povĂme, zda rozumĂĹĄ pokoĹe.â
VodnĂk hĹŻl vĂĄhavÄ pĹijal.
Dny se rozebÄhly jako poplaĹĄenĂŠ ovce. VodnĂk rychle pochopil, Ĺže na zvĂĹata, kterĂĄ mu starĂ˝ muĹž svÄĹil, ÄekĂĄ tisĂc a jedno nebezpeÄĂ. ChrĂĄnil je se stejnou urputnostĂ, s jakou se jindy vÄnoval svĂ˝m proudĹŻm, ale kaĹždĂ˝ den pĹedstavoval novĂŠ a novĂŠ vĂ˝zvy. Ĺeka vÄtĹĄinou nemÄla tendenci vrhat se do smrtelnĂŠho nebezpeÄĂ kvĹŻli chutnĂŠ pampeliĹĄce. O ovcĂch se bohuĹžel totĂŠĹž ĹĂct nedalo.
KoneÄnÄ dvacĂĄtĂŠho dne byl s rozumem doÄista v koncĂch. BlĂĹžila se bouĹe. CĂtil ji ve vzduchu a vÄdÄl, Ĺže bude velkĂĄ a Ĺže se stĂĄdo nemĂĄ kam skrĂ˝t. PotĹeboval by pro nÄ mĂsto, kde je nebude biÄovat dĂŠĹĄĹĽ a kde je nevydÄsĂ hrom. JenĹže kde takovĂŠ vzĂt?
âĹĂkala jsem si, Ĺže je Ĺeka nÄjakĂĄ prĂĄzdnĂĄ,â ozval se za nĂm povÄdomĂ˝ hlas, kdyĹž uĹž si zoufal. DoĹĄel se stĂĄdem aĹž k velkĂŠ tĹŻni, ani si to neuvÄdomil. TeÄ mu zatrnulo, jakĂ˝ to mÄlo smysl? Tohle byla promĂĄÄenĂĄ pustina, tady ŞådnĂ˝ pĹĂstĹeĹĄek ani pĹevis pro ovce nenajde.
âVymÄnils vodu za dobytek?â zajĂmala se rusalka, kterĂĄ tu Ĺžila. ĹĂkali jĂ Vesper, VeÄernice. Byla starĹĄĂ neĹž on a vodnĂk ji choval v ĂşctÄ hraniÄĂcĂ s posvĂĄtnou hrĹŻzou.
âNevymÄnil,â zavrtÄl hlavou, âale mĂĄm je jeĹĄtÄ nÄkolik dnĹŻ na starosti. To je na delĹĄĂ povĂdĂĄnĂ, ale na to nemĂĄm Äas. BlĂŞà se bouĹka, nemĂĄm je kam schovat, proto si tu teÄ s tĂm lĂĄmu hlavu.â
Vesper se zasmĂĄla: âĹeĹĄĂĹĄ hĂĄdanku a ĹeĹĄenĂ mĂĄĹĄ pĹed nosem. Tak jsi ovÄĂĄk anebo vodnĂk?â
NechĂĄpavÄ se na ni zadĂval a pak, jako osvĂcenĂ, mu to doĹĄlo.
DobrĂ˝ ovÄĂĄk kontroluje svoje stĂĄdo. DobrĂ˝ vodnĂk svoje vody.
Zarazil ovÄĂĄckou hĹŻl do zemÄ. TeÄ by mu nebyla k niÄemu, potĹeboval docela jinou. Tak odlomil dlouhou vÄtev z lĂsky, kterĂĄ se na konci vÄtvila v tĹi pruty. Ty oĹezal, kaĹždĂ˝ na dĂŠlku jednoho lokte. Tak. To postaÄĂ na prohrĂĄbnutĂ proudĹŻ v povÄtĹĂ i ve vodÄ.
âO co se to snaĹžĂĹĄ?â zajĂmala se rusalka.
âO vyĹeĹĄenĂ hĂĄdanky, jak jsi Ĺekla,â zasmĂĄl se vodnĂk a zkusmo zamĂĄval novou holĂ kolem sebe. Vzduch tiĹĄe zasyÄel. Obloha ale jen jeĹĄtÄ vĂc potemnÄla a Vesper k nĂ pochybovaÄnÄ zvedla zrak:
âPĹivolat dĂŠĹĄĹĽ blĂĹž bys mÄl umÄt i bez toho smÄĹĄnĂŠho klacku.â
VodnĂk se zamraÄil, protoĹže mÄla pravdu, a znepokojenÄ se ohlĂŠdl po ovcĂch. ZatĂm se drĹžely pohromadÄ, ale tichĂŠ hĹmÄnĂ, kterĂŠ k nim uĹž dolĂŠhalo, mezi nimi pĹŻsobilo neklid. JeĹĄtÄ aby se tak rozebÄhly pryÄ, pomyslel si s hrĹŻzou. V uplynulĂ˝ch dnech uĹž splaĹĄenĂŠ stĂĄdo musel pronĂĄsledovat. NechtÄl si to zopakovat a v bouĹce uĹž vĹŻbec ne.
âNepotĹebuju pĹivolĂĄvat dĂŠĹĄĹĽ,â zavrtÄl hlavou, âpotĹebuju pro nÄ ovÄĂn. A od tebe, prosĂm tÄ, Vesper, tvĹŻj zĂĄvoj.â
Rusalka pĹekvapenÄ zvedla ruku k tenounkĂŠmu plĂĄtĂ˝nku, kterĂŠ jĂ krylo stĹĂbrnĂŠ vlasy.
âProÄ tolik starostĂ o pĂĄr ovcĂ?â
âMusĂm je pĹivĂŠst v poĹĂĄdku domĹŻ,â odpovÄdÄl vodnĂk nalĂŠhavÄ, âslĂbil jsem to.â
âAle proÄ bys nÄco takovĂŠho mÄl slibovat?â rozhodila Vesper rukama, âty, pĂĄn Labe?â
ZavĂĄhal. ProtoĹže to byl obchod, chtÄlo se mu ĹĂct. Ale to uĹž nebyla ĂşplnÄ pravda. Dvacet dnĹŻ tÄm zvĂĹatĹŻm slouĹžil dnem i nocĂ. NeumÄl to a ony na nÄj nebyly zvyklĂŠ, celou dobu ho u tĂŠ pĹĂĹĄernĂŠ otroÄiny drĹžela jen touha po vlastnĂ flĂŠtnÄ. JenĹže⌠TeÄ na nÄj spolĂŠhaly. KdyĹž se zjanÄĂ strachy, kdo vĂ, kam ve svĂŠm bezhlavĂŠm Ăşprku mĹŻĹžou spadnout nebo kde se ztratĂ? Nemohl je zklamat - ani ovÄĂĄka ne.
âNÄco⌠za to zĂskĂĄm,â Ĺekl vĂĄhavÄ, âpro sebe i Ĺeku.â
Vesper zúŞila oÄi, nevÄĹila mu, ale pĹesto mu zĂĄvoj podala. VĂc proto, Ĺže byla zvÄdavĂĄ, co mĂĄ v plĂĄnu, neĹž Ĺže by jĂ seĹĄlo na ovcĂch.
VodnĂk pĹivĂĄzal plĂĄtno mezi tĹi pruty na konci hole. Vznikl jakĂ˝si nedbalĂ˝ vÄjĂĹ. Znovu jĂm mĂĄvl a voda v tĹŻni se rozestoupila a odhalila kamenitĂŠ dno. Nahnat tam ovce trvalo jen chvĂli.
Kdesi vysoko nad jejich hlavami zuĹila bouĹe a biÄovala kraj ledovĂ˝mi provazci deĹĄtÄ. I tady, pod hladinou, bylo tlumenÄ slyĹĄet burĂĄcenĂ hromu. VodnĂ stĹecha podivuhodnĂŠho ovÄĂna, kterĂ˝ vodnĂk udrĹžoval pro svĂŠ ovce suchĂ˝ svou novou holĂ, se co chvĂli rozzĂĄĹila bleskem.
StĂĄdo ale zĹŻstĂĄvalo klidnĂŠ. Tady, na dnÄ hlubokĂŠ tĹŻnÄ,v jejich velkĂŠ chrĂĄnÄnĂŠ bublinÄ, bylo bezvÄtĹĂ a bezpeÄĂ. VodnĂk sedÄl na velkĂŠm kameni, drĹžel v ruce svou hĹŻl a hlĂdal, aby se vodnĂ spousta drĹžela v neviditelnĂ˝ch stÄnĂĄch. ZvĂĹata se choulila jedno k druhĂŠmu, ale dĂ˝chala klidnÄ a jindy chladnou hlubinu plnilo teplo jejich tÄl.
Vesper sem s nĂm neĹĄla. Ĺekla, Ĺže jĂ je lĂŠpe v bouĹi nahoĹe.
NepĹiĹĄel ani o jedinĂ˝ kus.
OvÄĂĄkovi stĂĄdo odevzdal v poĹĂĄdku a jeho starou hĹŻl takĂŠ. Svou vlastnĂ si nesl s sebou.
StarĂ˝ muĹž jen kĂ˝vl hlavou: âDobrĂĄ. Tak pojÄ. DokonÄĂĹĄ svou prĂĄci.â
Trvalo to dlouho. MoĹil se s tou pracĂ celĂŠ dny, aĹž ho bolely prsty. DÄlal poĹĂĄd chyby - ale ŞådnĂ˝ pokus teÄ neskonÄil odhozenĂ˝ v koutÄ.
KoneÄnÄ sedmĂŠho dne pĹiĹĄel k ovÄĂĄkovi a zahrĂĄl mu na ĂşplnÄ novou flĂŠtnu. Pastvinou se nesl jasnĂ˝, ÄistĂ˝ tĂłn a nĂĄpÄv jako vlnĂcĂ se trĂĄva na strĂĄni.
OvÄĂĄk se usmĂval, kdyĹž poslouchal vodnĂkovu melodii. Pak si od nÄj flĂŠtnu vzal a obdivoval se tĂŠ prĂĄci a drobnĂ˝m rytinĂĄm ovcĂ, bouĹe a vodnĂho proudu na jejĂm povrchu.
âTeÄ uĹž mĂĄĹĄ, co jsi potĹeboval, yowankos.â
StarĂŠ slovo lidĂ, kteĹĂ kdysi pojmenovali jeho Ĺeku, neznamenalo nic vĂc, neĹž mladĂk. Ale vodnĂka zahĹĂĄl zpĹŻsob, jak to ovÄĂĄk vyslovil. Jako⌠jmĂŠno. Jako slovo, kterĂŠ by patĹilo jen jemu. Nikdy pĹedtĂm takovĂŠ nemÄl. LĂbil se mu ten zvuk.
Schoval ho do kapsy spolu s flĂŠtnou a vzal do ruky svou novou hĹŻl.
âDÄkuju ti,â uklonil se starĂŠmu muĹži, kterĂŠho tĂm zaskoÄil a dojal. OvÄĂĄkĹŻm se nikdo neklanĂ.
âPoÄkej pĹece,â zastavil ho, neĹž vodnĂk stihl odejĂt. âNa. VĹĄak jĂĄ vĂm, Ĺže i ty drĹžĂĹĄ dlouhĂŠ hlĂdky, vodnĂ duchu. Jen jinde a jinak neĹž jĂĄ. PĹijde ti vhod.â
S tÄmi slovy si odepjal z ramen svĹŻj starĂ˝ vlnÄnĂ˝ plĂĄĹĄĹĽ a pĹehodil ho vodnĂkovi pĹes zĂĄda. ChatrnĂ˝ dar a pĹece jedno z nejcennÄjĹĄĂch vlastnictvĂ, kterĂŠ mÄl.
A tak vodnĂk odchĂĄzel s plĂĄĹĄtÄm, kouzelnou holĂ, s flĂŠtnou, kterou vyrobil vlastnĂma rukama, a jednĂm velmi zvlĂĄĹĄtnĂm slovem. Pro teÄ to byl skvÄlĂ˝ obchod pro trochu zkalenĂŠ vody.
O pĂĄr dnĂ pozdÄji se starĂ˝ ovÄĂĄk probudil a na stole leĹžela ĹĂÄnĂ ĹĄkeble. V nĂ jako fazole v lusku vysĂĄzeno sedm velkĂ˝ch ĹĂÄnĂch perel. StaÄilo to na mnohem vĂc neĹž jen na novĂ˝ plĂĄĹĄĹĽ.
Od tÄch dob uĹž pĹeĹĄlo mnohokrĂĄt tisĂc let. PromÄnila se krajina, Ĺeka, lidĂŠ i jejich jazyk.
PlĂĄĹĄĹĽ i flĂŠtnu dĂĄvno vzala voda a Äas, i hĹŻl byla dĂĄvno zapomenuta jako dÄtskĂĄ hraÄka - vodnĂk se nauÄil konat vÄtĹĄĂ zĂĄzraky lusknutĂm prstĹŻ. Jen ozvÄna slova, kterĂŠ mu kdysi dal starĂ˝ ovÄĂĄk, dodnes nevybledla. Johannes z Labe ji poĹĂĄd jeĹĄtÄ nosĂ po kapsĂĄch svĂŠho kabĂĄtu.














