#cernevcely

O plášti a holi

To bylo dávno, velmi dávno, když byl vodník ještě mladý a teprve poznával vzdálené kraje kolem své řeky. Labe, Bílá řeka, Albios, jak se mu říkalo starou řečí, začínalo vysoko v horách, rozlévalo se širokými nížinami a zaplavovalo nesčetné lužní lesy a louky, mohutnělo a klikatilo se světadílem, dokud konečně nedosáhlo studeného moře. Jedině k němu se vodník raději moc nepřibližoval. Ze slané vody se mu dělalo na nic.

Ale jinak nebylo dne, kdy by se neučil. Někdy o řece a jejích obyvatelích, jindy o lidech na březích. S těmi to bylo pohříchu těžší než s vydrami a rybami.

Jako ten den. K vodě se přihnalo celé stádo ovcí. Huňaté a ubečené, vířily kopyty vodu a bahno. Vodník je sledoval ze skrytu rákosí a mračil se. Vždycky ho rozčilovalo, když si jeho vodu přivlastňovali tvorové, kteří sem nepatřili. Což o ovce, ty v tom byly nevinně. Jejich ovčák ale ne. Vodník by ho nejraději stáhnul pod hladinu, jen kdyby ten mizera vkročil do vody… Ale kdepak. Vousatý starý muž zabalený ve vlněném plášti seděl pod olší na břehu, pozoroval svoje stádo a usmíval se do odpoledního slunce, jako by se nic nedělo.

A potom ten mizera vytáhl flétnu.

Vodník se chtivě naklonil kupředu. Tohle nebyla dětská píšťalka z vrby, ale skutečný kostěný nástroj, se kterým si někdo dal důkladnou práci. Nad vodou se rozlehla veselá melodie.

Duch řeky si už dávno zamiloval hudbu. Roky mu už nestačily jednoduchoučké melodie. Jenže vytvořit dobrou flétnu, to není jen tak. Jeho dosavadní pokusy kvílely a skřípaly, ty nejlepší pískaly - ale žádný nezpíval tak jako ovčákova píšťala. Dal by duši za to ji mít. Když ne zrovna svoji, tedy aspoň cizí. Vodníci mají vždycky nějaké duše nazbyt.

“Tvoje ovce víří vodu!”

Ovčák vzhlédl, aby se podíval, kdo to na něj volá. A ke svému překvapení uviděl mezi rákosem stát říčního ducha. Nikdo jiný to nemohl být, zelená kůže a vlasy ho neomylně prozrazovaly.

Starý muž se úlekem málem zakousl do vlastní píšťaly.

“Ráčí odpustit, nevěděl jsem, že ti to bude vadit,” vyškrabal se ovčák na nohy. S duchy nebyl žádný špás. Znal staré příběhy. Stačilo rozzlobit si jediného z nich a obyčejnému člověku se život rozsypal jako suchý písek.

“Byla čirá a teď nedohlédneš dna,” pokračoval duch zachmuřeně a tvářil se sveřepě. “Jak mi tu škodu nahradíš, ovčáku?”

“Inu, vzácný pane,” odpovídal zaskočeně ovčák, “jakápak škoda? Bahno polehne, voda se pročistí…”

“Pročistí snad!” vyštěkl vodník příkře, “ale teď je kalná!”

Něco na tom sporu ovčákovi nehrálo. Pásl tu už roky a nikdy vodníka nepotkal, natož aby měl s řekou nějaké mrzení. A najednou tolik zloby pro trochu zvířeného bláta? Starý muž se na vodníka pořádně podíval. Kdo ví, kolik století mu bylo - ale pořád měl mladé oči. Víc než to. Navzdory ostrému tónu pozoroval starého ovčáka jako jehně, když poprvé čelí stádu.

Se strachem a chtivostí.

Ovčák se pousmál: “Jak bych ti to mohl vynahradit?”

Vodník nespouštěl oči z flétny: “Za trest mi tu necháš tu píšťalu.”

“Moji píšťalu? K čemu ti bude dobrá?” podivil se překvapený ovčák.

“O to ty se nestarej!” odsekl vodník, který se lekl, že jeho slabounká lest selže.

Starý muž ten úlek zaslechl. Zamyšleně přejel prsty po flétně.

“Chceš-li flétnu, dám ti ji,” přikývl rozvážně, “ale voda kost ohladí, zvuk se vytratí. A hudba, co dřív konejšila proud, se poztrácí. Můžu ti dát flétnu - anebo tě naučím ji vyrobit. Chtěl bys, duchu?”

Trefil se. Vodníkovi se rozzářily oči.

“Vezmu tě do učení, vzácný pane,” usmál se ovčák.

Vodní duch byl učenlivý žák. Následoval ovčáka do prosté chalupy v stráni, odhodlaný ukrást pro sebe tajemství čistého zvuku i za tu cenu, že se vzdálil z bezpečí své domovské vody. Ale starý muž dodržel slovo. Nanosil na stůl z hrubě otesaného dřeva kůstky i šikovné špalíky, nože a nožíky i dlátka a trpělivě ukazoval a vysvětloval co a jak. Vodník se lopotil s jednotlivými úkoly a ovčák byl laskavý učitel. A přesto se duchovi nedařilo. V ovčákově flétně byla hudba lapená jako pták v klícce. Žádný z vodníkových pokusů tohle nedokázal.

Nakonec vztekle mrštil dalším nepodarkem do kouta.

“Učíš mě špatně! Nejde to!”

“Učím tě, co sám umím,” odpověděl ovčák a zamyslel se. “Moc pospícháš, duchu. Nejraději by sis už odnesl dobrou flétnu - ale to chce pokoru.”

“Pokoru?” zvedl vodník obočí, “co to je?”

“Tak v tom je ta chyba, ty nevíš, co je pokora…” pokývl ovčák hlavou,”Tak podívej. Pokora je, když vyjdeš se stádem na pastvu a vydržíš s ním celé dny. Jdeš tam, kam ovce potřebují, tak rychle, jak jdou ony. Chráníš je, strážíš, nikdy je neopustíš a nakonec je bezpečně všechny přiženeš zpátky.”

“Na tom přece nic není,” nakrčil duch pohrdavě svůj dlouhý nos, “ovce jsou hloupé, jdou, kam jim ukážeš.”

Ovčák vzal svoji hůl a podal ji vodníkovi: “Dokaž mi to. Přiveď mi dobře napasené stádo do úplňku nazpátek, ať ani jedna nechybí. Pak si povíme, zda rozumíš pokoře.”

Vodník hůl váhavě přijal.

Dny se rozeběhly jako poplašené ovce. Vodník rychle pochopil, že na zvířata, která mu starý muž svěřil, čeká tisíc a jedno nebezpečí. Chránil je se stejnou urputností, s jakou se jindy věnoval svým proudům, ale každý den představoval nové a nové výzvy. Řeka většinou neměla tendenci vrhat se do smrtelného nebezpečí kvůli chutné pampelišce. O ovcích se bohužel totéž říct nedalo.

Konečně dvacátého dne byl s rozumem dočista v koncích. Blížila se bouře. Cítil ji ve vzduchu a věděl, že bude velká a že se stádo nemá kam skrýt. Potřeboval by pro ně místo, kde je nebude bičovat déšť a kde je nevyděsí hrom. Jenže kde takové vzít?

“Říkala jsem si, že je řeka nějaká prázdná,” ozval se za ním povědomý hlas, když už si zoufal. Došel se stádem až k velké tůni, ani si to neuvědomil. Teď mu zatrnulo, jaký to mělo smysl? Tohle byla promáčená pustina, tady žádný přístřešek ani převis pro ovce nenajde.

“Vyměnils vodu za dobytek?” zajímala se rusalka, která tu žila. Říkali jí Vesper, Večernice. Byla starší než on a vodník ji choval v úctě hraničící s posvátnou hrůzou.

“Nevyměnil,” zavrtěl hlavou, “ale mám je ještě několik dnů na starosti. To je na delší povídání, ale na to nemám čas. Blíží se bouřka, nemám je kam schovat, proto si tu teď s tím lámu hlavu.”

Vesper se zasmála: “Řešíš hádanku a řešení máš před nosem. Tak jsi ovčák anebo vodník?”

Nechápavě se na ni zadíval a pak, jako osvícení, mu to došlo.

Dobrý ovčák kontroluje svoje stádo. Dobrý vodník svoje vody.

Zarazil ovčáckou hůl do země. Teď by mu nebyla k ničemu, potřeboval docela jinou. Tak odlomil dlouhou větev z lísky, která se na konci větvila v tři pruty. Ty ořezal, každý na délku jednoho lokte. Tak. To postačí na prohrábnutí proudů v povětří i ve vodě.

“O co se to snažíš?” zajímala se rusalka.

“O vyřešení hádanky, jak jsi řekla,” zasmál se vodník a zkusmo zamával novou holí kolem sebe. Vzduch tiše zasyčel. Obloha ale jen ještě víc potemněla a Vesper k ní pochybovačně zvedla zrak:

“Přivolat déšť blíž bys měl umět i bez toho směšného klacku.”

Vodník se zamračil, protože měla pravdu, a znepokojeně se ohlédl po ovcích. Zatím se držely pohromadě, ale tiché hřmění, které k nim už doléhalo, mezi nimi působilo neklid. Ještě aby se tak rozeběhly pryč, pomyslel si s hrůzou. V uplynulých dnech už splašené stádo musel pronásledovat. Nechtěl si to zopakovat a v bouřce už vůbec ne.

“Nepotřebuju přivolávat déšť,” zavrtěl hlavou, “potřebuju pro ně ovčín. A od tebe, prosím tě, Vesper, tvůj závoj.”

Rusalka překvapeně zvedla ruku k tenounkému plátýnku, které jí krylo stříbrné vlasy.

“Proč tolik starostí o pár ovcí?”

“Musím je přivést v pořádku domů,” odpověděl vodník naléhavě, “slíbil jsem to.”

“Ale proč bys něco takového měl slibovat?” rozhodila Vesper rukama, “ty, pán Labe?”

Zaváhal. Protože to byl obchod, chtělo se mu říct. Ale to už nebyla úplně pravda. Dvacet dnů těm zvířatům sloužil dnem i nocí. Neuměl to a ony na něj nebyly zvyklé, celou dobu ho u té příšerné otročiny držela jen touha po vlastní flétně. Jenže… Teď na něj spoléhaly. Když se zjančí strachy, kdo ví, kam ve svém bezhlavém úprku můžou spadnout nebo kde se ztratí? Nemohl je zklamat - ani ovčáka ne.

“Něco… za to získám,” řekl váhavě, “pro sebe i řeku.”

Vesper zúžila oči, nevěřila mu, ale přesto mu závoj podala. Víc proto, že byla zvědavá, co má v plánu, než že by jí sešlo na ovcích.

Vodník přivázal plátno mezi tři pruty na konci hole. Vznikl jakýsi nedbalý vějíř. Znovu jím mávl a voda v tůni se rozestoupila a odhalila kamenité dno. Nahnat tam ovce trvalo jen chvíli.

Kdesi vysoko nad jejich hlavami zuřila bouře a bičovala kraj ledovými provazci deště. I tady, pod hladinou, bylo tlumeně slyšet burácení hromu. Vodní střecha podivuhodného ovčína, který vodník udržoval pro své ovce suchý svou novou holí, se co chvíli rozzářila bleskem.

Stádo ale zůstávalo klidné. Tady, na dně hluboké tůně,v jejich velké chráněné bublině, bylo bezvětří a bezpečí. Vodník seděl na velkém kameni, držel v ruce svou hůl a hlídal, aby se vodní spousta držela v neviditelných stěnách. Zvířata se choulila jedno k druhému, ale dýchala klidně a jindy chladnou hlubinu plnilo teplo jejich těl.

Vesper sem s ním nešla. Řekla, že jí je lépe v bouři nahoře.

Nepřišel ani o jediný kus.

Ovčákovi stádo odevzdal v pořádku a jeho starou hůl také. Svou vlastní si nesl s sebou.

Starý muž jen kývl hlavou: “Dobrá. Tak pojď. Dokončíš svou práci.”

Trvalo to dlouho. Mořil se s tou prací celé dny, až ho bolely prsty. Dělal pořád chyby - ale žádný pokus teď neskončil odhozený v koutě.

Konečně sedmého dne přišel k ovčákovi a zahrál mu na úplně novou flétnu. Pastvinou se nesl jasný, čistý tón a nápěv jako vlnící se tráva na stráni.

Ovčák se usmíval, když poslouchal vodníkovu melodii. Pak si od něj flétnu vzal a obdivoval se té práci a drobným rytinám ovcí, bouře a vodního proudu na jejím povrchu.

“Teď už máš, co jsi potřeboval, yowankos.”

Staré slovo lidí, kteří kdysi pojmenovali jeho řeku, neznamenalo nic víc, než mladík. Ale vodníka zahřál způsob, jak to ovčák vyslovil. Jako… jméno. Jako slovo, které by patřilo jen jemu. Nikdy předtím takové neměl. Líbil se mu ten zvuk.

Schoval ho do kapsy spolu s flétnou a vzal do ruky svou novou hůl.

“Děkuju ti,” uklonil se starému muži, kterého tím zaskočil a dojal. Ovčákům se nikdo neklaní.

“Počkej přece,” zastavil ho, než vodník stihl odejít. “Na. Však já vím, že i ty držíš dlouhé hlídky, vodní duchu. Jen jinde a jinak než já. Přijde ti vhod.”

S těmi slovy si odepjal z ramen svůj starý vlněný plášť a přehodil ho vodníkovi přes záda. Chatrný dar a přece jedno z nejcennějších vlastnictví, které měl.

A tak vodník odcházel s pláštěm, kouzelnou holí, s flétnou, kterou vyrobil vlastníma rukama, a jedním velmi zvláštním slovem. Pro teď to byl skvělý obchod pro trochu zkalené vody.

O pár dní později se starý ovčák probudil a na stole ležela říční škeble. V ní jako fazole v lusku vysázeno sedm velkých říčních perel. Stačilo to na mnohem víc než jen na nový plášť.

Od těch dob už přešlo mnohokrát tisíc let. Proměnila se krajina, řeka, lidé i jejich jazyk.

Voda v Berounce byla mělká, místy se zlatý pstruh musel držet těsně pod hladinou, a teplá tak, že se v ní dalo jen stěží dýchat. Konečně, blízko cíle, už to Hannes nemohl vydržet. Vzal na sebe svoji pravou podobu a zatímco z rukávu smetal posledních pár šupin, vydýchával ve stínu vrby celou tu příšernou cestu.

Zpropadené počasí, pomyslel si a lovil v kapse tabák. Na prosluněnou cestu plnou žluté, suché trávy se mu chtělo stejně málo, jako zpátky do přehřáté vody.

„Hannes z Labe!“ ozval se za ním znenadání povědomý hlas, „to se podívejme, koho voda donesla!“

Hannes se otočil po hlase a usmál se příteli v ústrety: „Franzi.“

Místní vodník vypadal… dobře. Nečekaně dobře, vezmeme-li v potaz, že většina ostatních, sotva se navrátivších, vodních duchů válčila s pro ně neznámým znečištěním, s ještě stále křehkou vracející se vírou a s přemírou smrtelníků na březích. Nevypadalo to však, že by tím vším zásadně utrpěl i Franz z Berounky.

Hannesův překvapený pohled mu ale rozhodně neunikl:

„Nediv se. Nebyl jsem pryč tak dlouho, jako ty,“ pokrčil rameny, „Berounka není ani zpola tak užitečná jako Labe. Naštěstí. Těží z ní teď právě to, že ji nestihli zničit.“

„To má tak někdo štěstí,“ povzdechl si Hannes, který sám v zapomnění mezisvětí strávil skoro dvě století a řeku, ke které se vrátil, pak skoro nepoznal, „ale nejdřív mi řekni, jak se má Alžběta?“

„Dobře, jako vždycky. Bude nadšená, až tě uvidí,“ odpověděl Franz, jako by šlo o docela obyčejnou otázku. Jako by oba dva nevěděli, že se za ní skrývá smrtelný strach: vrátila se? Nevrátila? Ne každý to dokázal.

„To máme stejně.“

Franz jen přikývl. Vyrazil svižným krokem k domovu, jako někdo, kdo není zvyklý marnit čas. Hannes se vydal za ním a den mu rázem přišel o něco méně nesnesitelný.

Franz a Alžběta. Vodník a rusalka. Ten nejnudnější milostný příběh široko daleko. Asi naštěstí pro ty dva. Franz byl původem vodník z dnes už dávno zmizelého rybníka nedaleko řeky. Alžběta byla nejstarší sestrou jednoho z nejdůležitějších sesterstev na březích mírné, klidné řeky, která předtím nikdy vodníka nepotřebovala. Jak Franz ostatně sám říkával, nejúčinnějším způsobem, jak v ní někoho utopit, bylo stoupnout si mu na krk - a ještě jste si u toho nenamočili kotníky.

Poznali se u některého ze slunovratových Tanců. Jí se líbily jeho historky a to, že si umí udržet vodu v pořádku. Jemu se zamlouvala její trpělivost a jak se smála. Ona mu přinesla věnem řeku a opustila pro něj sestry. On o sobě od té doby říkal, že byl chudý ženich s prázdnýma rukama. Už brzy to bude devět století, co společně vládnou řece.

Za ohybem se z rákosí vyloupl bílý mlýn. Kdysi dokonce klapal. To už nebyla pravda, ale vodník a jeho žena tam žili doposud. Že pod suchým stavením byly ještě podzemní světnice, zatopené říční vodou, to se zvenčí nepoznalo.

Alžběta je čekala ve dveřích.

„Copak ty jsi nebyla na horním toku?“ zarazil se Franz.

„Byla,“ zasmála se rusalka a pohodila stříbrovlasou hlavou, „ale voda mi včas donesla, kdo se k nám chystá. Vítej, Hannesi.“

„Rád tě vidím, Alžběto,“ objal ji labský vodník přátelsky. Nemyslel to ani zdaleka jen jako zdvořilost.

„Po tolika letech přesně víš, kdy přijít,“ zažertovala Alžběta, „Franz ráno pekl.“

Ti dva se vždycky drželi tradic. Vodníci odjakživa rozumí kuchyni výrazně lépe než rusalky z mokřadů.

Zanedlouho v chladné kuchyni s kamennými stěnami už voněla káva i rybízový koláč.

„Tak jak je na Labi?“ vyzvídal Franz, sotva položil tác na stůl a přisedl si k nim.

Hannes se pohodlně opřel v židli. Moc se tu nezměnilo. Venku zuřilo dvacáté první století, ale tady, stejně jako u něj doma, se pořád peklo v peci. Kuchyně byla právě taková, jakou si ji pamatoval - mírně chaotická, protože plná zavěšených bylin a hub a nedbale odložených svetrů a bot, s nezaměnitelnou vůní vody, která proudila pod ní i pod okny a pohostinná pro každého, kdo se zastavil.

„Co vám mám říct. Ty jsi, Franzi, jako vodník z rybníku začínal. Já jsem tak teď zjevně skončil.“

„Ale jdi, snad nemůže být tak zle.“

„Ale je. Je v tom málo nadsázky,“ povzdechl si labský vodník, „snad jen že těch rybníků mám celou soustavu. Dovedl by sis kdy představit, že já budu přepočítávat kapry?“

Franz se napil s pohoršeným hmpf a Alžběta rozdala všem rybízové řezy.

„A vždyť na Vltavě je to zrovna tak,“ ušklíbla se, „neříkám, poslední roky nepřály žádné z řek, ale ty největší, s těmi smrtelníci vážně zatočili.“

Hannes chmurně přikývl: „S vltavskými už jsem mluvil taky. Obcházím teď celé okolí, je dobré vědět, co se děje… Ti jsou na tom ještě hůř, s těmi přehradami.“

Přehrady vyplivl jako sprosté slovo.

„Ale vltavských je víc,“ pokračoval s drobnou závistí, „každý si vzal na starosti jednu část spoutaného proudu, tím si udržují přehled.“

Berounští si vyměnili pohledy a rozesmáli se. Své sousedy a vlastně představené, protože Berounka je přítokem Vltavy, znali jako své boty.

„Nenech se mýlit,“ zazubila se Alžběta, „hádají se o tom v jednom kuse. Víš, jak to nenávidí, kdykoli mají vystrčit paty ze stověžaté matičky.“

„Jako kdyby Vltava měřila jen ten kousek od Podolí po Císařský ostrov,“ ušklíbl se Franz. Vltavští vodníci, nebývalý klan ve světě, kde vodní duchové žili povětšinou osamělé životy, mu lezli na nervy odjakživa.

„Až po Mělník,“ opravil ho už znovu s dobrou náladou Hannes, „na ten nezapomínají vzteky, že vůbec existuje.“

Místní se zasmáli znovu. Samozřejmě. Vltavští Hannesovi nikdy neodpustili, že byli správci jen přítoku evropského veletoku. Tím spíš, když se dnes mohli ohánět odbornou hantýrkou, která by správně ten status dávala jim. Jenže přejmenujte jen tak z rozmaru Labe od Mělníka po Hamburk na Vltavu po těch tisících let, co je Labe, Elbe, Bílá řeka tím, čím je.

„Ale nemusel bys na to být pořád tak sám,“ změnil znenadání Franz téma a v očích mu zajiskřilo.

„Prosím tě. Rusalek i ostatních na přítocích se pořád ještě vrátilo málo a každý má svého dost,“ svraštil obočí Hannes, který tuhle hrůzu žil dnes a denně.

„To jsem nemyslel,“ zavrtěl ale Franz zlehka hlavou a záměrně ignoroval Alžbětin varovný pohled, „na řeku bys přece nemusel být pořád sám. Však to kdysi vypadalo, že by bylo, koho si vybrat…“

Věta zůstala nedokončená, vznášela se nad stolem.

Hannes se přinutil k úsměvu.

„Kdysi,“ přisvědčil tiše.

Alžběta po svém muži vrhla pohled, který byl obtěžkaný vraždou. Univerzální manželský vzkaz to by stačilo srozumitelný v každé době a místě. Hannes urputně dělal, že si ho nepřečetl, a Franz mu chvíli zkoušel vzdorovat. Nicméně jeho touha po tom, trápit starého přítele, měla své meze někde na hranici přirozené touhy po přežití.

„Ale co,“ mávl rukou a dolil kávu, „co voda přinese, voda odnese, ne? A co že teď tolik cestuješ? Určitě ne jen pro přehled.“

Napětí kolem stolu povolilo. Labský vodník si vděčně přitáhl doplněný šálek.

„Všechno je teď jinak,“ odpověděl, teď už lehčeji, „a všude. Na rybnících, na potocích… i u nás na řekách. Snažím se jen zjistit, kde se vrátil a jak se komu vede.“

„I mimo tvoje poříčí?“ povytáhla Alžběta obočí.

Hannes se usmál: „Co na tom dneska sejde. Málem jsme zmizeli všichni.“

Měl pravdu. A stejně to nikoho jiného z vodních duchů nenapadlo, obcházet každého v Čechách a starat se, jak se mu daří. Jenom jeho. Franze s Alžbětou to nepřekvapilo. Měli Hannese upřímně rádi - a stejně tak byli upřímně přesvědčení, že nikdy nebyl tak docela normální.

„To je od tebe hezké, že se staráš,“ přikývla Alžběta laskavě a Hannese přešla chuť na další kousek koláče. Tohle neslyšel poprvé a věděl přesně, co to znamená.

Je hezké, že se staráš, ale nestarej se o naši vodu, děkujeme pěkně.

„Jen chci říct,“ snažil se vysvětlit, „že všichni čelíme podobným problémům. A nikdo jim tak úplně nerozumí. Ale to, co někde pomůže, může pomoci i jinde…“

Ale Franz i Alžběta se shovívavě usmáli.

„Něco se přenést nedá,“ řekl Franz, „my už tu máme roky svůj systém.“

„A to je?“

„Víš co, podívej se sám,“ pokrčil vodník z Berounky rameny, „teď, z okna.“

Pod mlýnem bylo skutečně živo. Připlula tam banda mladých lidí na pestrobarevných loďkách. Nemotorně mávali pádly, smáli se a tahali loďky přes jez.

Franz je sledoval také a pak se obrátil k příteli: „Tady Alžběta mi často říká, že nejvíc bych byl řece k užitku, kdybych je nechal stanovat na naší zahradě.“

Alžběta se tiše zasmála do svého kafe: „Taky říkám, že bys mě pak nemusel za vodáckými písničkami tahat nikam daleko.“

Hannes ale pozoroval smrtelníky v lodích rozšířenýma očima. Potkal je po cestě, ale to ještě nechápal, jaký význam jejich existence má.

„Chovají se tu jako doma…“ hlesl.

„No však,“ přikývl Franz, „to je celý ten trik. Jsou tu už dobrých sto roků. Proto jsme se taky vrátili brzy, potřebovali nás… A i za války, vždycky se někdo objevil. A teď už se to vůbec začíná zas lepšit.“

Hannes se na něj udiveně podíval: „Chceš říct, že řece je tím líp, čím víc je v ní lidí?“

Franz přikývl a sáhl pro vlastní dýmku a tabatěrku: „Paradox, že? A přece to funguje. Když tu chtějí být, nemají chuť to tu postavit na hlavu.“

Labský vodník vstal a popošel k oknu. Ten výhled ho fascinoval.

Lidé jako štít před nimi samotnými, pomyslel si.

„Franzi… Alžběto… To je geniální!“ otočil se k nim pak se smíchem, „To může být odpověď na celé tohle století!“

Nevyvraceli mu to, přidali mu koláč.

Odešel až k večeru. Nechal si dopodrobna vyložit všechno o těch lidech, pak o těch, co trávili volné chvíle v domcích na březích, kde nežili a žili zároveň, pak o těch, co se starali o jedny i o druhé. Po cestě domů se zastavil v jednom z táborů, kde lidé z loděk přespávali a nikým neviděný poslouchal, jak hrají a zpívají. Domů se vydal až dlouho po půlnoci.

Řeka byla pořád ještě teplá.

Franz se naklonil, aby zhasl petrolejku na stole. Na poslední chvíli ale zaváhal, povzdechl si a podíval se na svou ženu. Alžběta sledovala z otevřeného okna úplněk nad řekou.

„Myslíš, že zaslechl tu část, že ne každý trik jde přenést kamkoliv?“

Alžběta nespustila pohled z měsíce. Až po chvíli odpověděla: „Zklamalo by mě, kdyby ano.“

Franz zachmuřeně přikýl a sfoukl světlo.

„Jednou mu z toho zachraňování přeskočí,“ zamumlal.

(Think over 2000 years ago)

I.

High above the river, clouds raced across the sky, carrying time with them.

Day after day. Century after century.

On the banks, people appeared and disappeared again. Along with the water, they stood at the center of his world. But while the current was steady and faithful, people were like dragonflies in the reeds. Born, grown, aged, dead. One replacing another in an endless cycle.

The river spirit didn’t abandon them. He saw that, despite their fleeting lives, they were like him — and he was like them.

He was not here only for the river.

He was here for them as well.

The beautiful thing about them was that they brought music to the water. He didn’t need to understand mortals — but music resembled the river. It flowed, swelled, quieted again — and if he tried hard enough, it yielded to his hands just like the waves did.

Perhaps that was why he longed for it so fiercely.

He usually kept a safe distance from people. But the first time he heard the sound of a bow on strings, it felt like a calling.

An obsession.

A simple spell allowed him to look human. After that, all that remained was to gather courage.

The guests had already scattered away, and the musician stepped out of the tavern. He had earned enough to survive until tomorrow. That was something.

“Teach me to play like that.”

The quiet voice from the shadows startled him at first. Then he relaxed when he noticed the thin man standing by the well. He had seen him inside earlier. He hadn’t been drinking — only listening. Closely. Not like that pack of drunks.

“We’ll see about that,” the musician laughed. “You won’t learn unless you have at least a bit of talent.”

The stranger nodded seriously and pulled a flute from his pocket. He played. The musician’s smile vanished.

“Well?” the stranger asked softly when he finished. His eyes were dark. Hungry. “Will you teach me?”

The musician swallowed. “At that rate, in a few weeks you’ll be teaching me. But fine.” He held out his hand. “You’ll travel with me from village to village. In our spare time, I’ll teach you the bow. What do they call you?”

The river spirit hesitated — then clasped the offered hand in his own.

“Hannes.”

He rarely heard his own name.

“Ješek,” the musician grinned. “lord Ješek of Nowhere.”

Johannes, lord of the entire river, smiled politely at the joke.

---

From that evening on, they wandered the countryside together. They played in taverns at night, and in spare hours Hannes learned.

He knew his time was limited. The river was already calling him back. But he had a few weeks before having to return. And even if his fingers would bleed, he wouldn’t stop practicing.

Ješek was mesmerised by his companion’s dedication. Hannes didn’t speak much — but he would have breathed for music. It didn’t ake long before that feverish hunger for perfection seized them both. Teacher and student alike.

“Who are you, really?” Ješek asked one day. “Where are you from?”

“Me? I’m simply from around here,” the river spirit smiled, evading the question.

And Ješek did not press. The smile was enough.

“Watch your fingers,” he corrected the placement on the strings. He noticed how, at even the slightest touch, Hannes stiffened almost imperceptibly.

“And stand properly.”

His fingers slid along the river spirit’s spine — Hannes nearly flinched. But he was growing used to it. He had to. It was a small price for the skill he craved.

Stranger still — he was beginning to need those hands. A different thirst awakened in him, apart from music. The thirst of skin for touch.

He knew the pull of the current, the cold of spring water, the reeds cutting into his palms. That was a familiar melody of his solitude.

This was another music entirely.

And yet he didn’t now its basic tones. He had never heard them before.

Perhaps that was why it stole his breath.

---

A few days later, they had a triumphant evening. Worth celebrating.

When they finally stepped out into the cool summer night, Ješek finally had to know.

“I could never have done this without you.”

The intimate, quiet tone. A hand caught in his. The unspoken question of careful longing.

Silence is traditionally taken for yes.

I should know what to do, the river spirit thought. I should understand what this means. But I don’t.

“I’ve never…”

He didn’t even know how to finish the sentence. Never had his hand caught in another’s? Did he not feel that the body, too, has a longing for something it doesn’t understand?

Ješek drew his own conclusions and didn’t etreat.

“That’s all right.”

In the darkness, fish rush toward light.

They know nothing of fishing nets.

For the next three weeks, they did not abandon learning music — but the nights belonged to very different lessons. Words were scarcely needed in either.

---

“Come with me,” Ješek urged, knowing he would soon move on.

Hannes shook his head. The river was waiting. Duty wouldn’t tolerate any more delay.

“My place is here.”

“Your place is with me!”

---

In the years that followed, Ješek often asked himself how Hannes could have left so easily, without a single glance.

Hannes asked nothing.

But he got himself his own violin.

---

High above the river, clouds race on and carry time with them.

Twenty years pass like water.

---

The current dragged a body. It was a mere luck that the river spirit noticed it — a thousand times greater luck that the poor man had not yet drowned. He was almost gone, but when Hannes pulled him ashore, he coughed the water from his lungs.

As soon as he caught his breath and looked up at his rescuer, the blood drained from his face.

“You?!”

The water sprite recoiled. From the ravaged face of an old man, familiar eyes stared back.

“You’re—”

Ješek did not know which horror was greater: that he was looking into the face of a river demon — or that he recognized it, unchanged, not a day older than twenty years ago.

Hannes smiled apologetically. “I don’t age. That’s simply how it is.”

Half-drowned, the musician burst into hysterical laughter. It was, after all, the most reasonable thing to do.

“I always knew there was something weird about you.”

“You were right.”

“It’s like looking back across time…”

Hannes said nothing. He knew very well what he was looking at. In Ješek’s hollow cheeks there was written more than just years of wandering. Even if it couldn’t reach him personally, the river spirit recognized death when he saw it.

“Come. You’ll stay with me for a while.”

It is easier to die in a bed than in a ditch by the road.

“Do you still play?” Ješek asked suddenly, as if this were the only thing that mattered.

Hannes nodded.

“Then you’ll play for me. At least that much you still owe me.”

---

The riverside cottage was modest. From the main room, stairs led down, seemingly into the cellar — though in truth they ended in the river. Upstairs, by the stove, any guest could find a place.

“You’ll sleep here,” Hannes said, nodding toward the only bed.

“And you?”

“I sleep below. Under the surface.”

Time was shortening. Instead of sleep, he kept vigil beside the bed, together with patient Death.

Consumption had to torment Ješek for a long time. Now it was advancing swiftly.

The pain kept growing.

“I don’t want this anymore,” the dying musician said one day, disgusted. Exhaustion no longer allowed him even to lift a hand.

“It won’t be much longer now,” Hannes answered quietly. He didn’t like to watch it — but it had never occurred to him to lie.

Ješek nodded weakly.

“No. End it. Drown me.”

The river spirit looked at him in surprise. “It’s not a pleasant death.”

“Dying like this is worse. And longer,” Ješek rasped.

Hannes nodded gravely. “All right then. If you’ll want the same thing tomorrow, I’ll do it.”

The sick musician wished time would run faster.

Hannes wished Death would take him in his sleep.

Neither wish was granted. The night was cruel — but not cruel enough.

---

In the end, he had to carry him in his arms. It surprised him how light the old man’s body was.

“The water is cold,” he said as they stepped onto the stairs.

Ješek did not answer. He only laid his head on Hannes’s shoulder — and Hannes hesitated.

But only for a moment.

The body always resists, whatever the mind once believed. The river spirit had enough experience with that.

“Look at me.” Underwater, his voice echoed hollowly as he finally took Ješek’s face in his hands. “You’re almost at the end.”

When the soul left the body, he let it go.

The water took the rest.

Only then did he exhale.

He didn’t grieve for Ješek.

But for a long time afterward, he still felt that head resting on his shoulder with trust. Nothing washed away that icy, dreadful sensation — except when he took the violin in his hands.

Long ago, he had come to think of its sound as entirely his own.

---

II.

Years passed. Centuries perhaps.

Many things happened in the meantime — but only one was truly worth mentioning: two beings who had come into the world born of human faith, and whom no one had ever taught how much of humanity they would inherit, were fortunate enough to find one another.

They became friends. In their world, that was a rarity.

One night they walked through the forest and spoke of everything and nothing.

“It really isn’t that difficult,” Shadow shook his head. “You can catch a nightmare too. Once it’s finished, it’s independent.”

Hannes watched with faint disdain the fluttering dark moths, black as coal, that appeared when his companion waved a hand. Against all logic, they shimmered faintly gold in the moonlight and sometimes passed through one another. They didn’t look like something anyone but their creator could touch.

“I’m not saying you can turn into a fish either.”

Shadow considered this. “I probably could,” he shrugged. “Well, I could take the shape of one… but that’s not the point. It’s just technique. It’s about speed—”

And then he did something the river spirit didn’t expect.

Without any warning, he slipped behind Hannes like smoke, slid a hand beneath his arm, pressed it to the water sprite’s chest, and pulled him slightly back against himself.

“—and then it’s mostly about balance—”

Hannes swayed like a puppet.

Shadow fell silent immediately, because a wave of absolute terror shot through him. Hannes’s — dread struck Fear directly.

“Hansi?”

The river spirit gasped for air. Shadow stepped aside carefully to see him properly. From his friend’s face all color had drained away; Hannes pressed his hands to his mouth like someone barely fighting nausea back.

“What happened to you?!”

The horror was tangible. Vast. But shapeless — like drop of ink spreading in water.

Hannes shook his head helplessly. He still couldn’t draw a full breath.

Shadow withdrew slightly. He knew that sometimes fear flooded others simply because he stood too close. But this wasn’t like that — and distance alone wouldn’t help.

So the dark spirit reached out a hand and slowly lowered it, as if soothing a raging animal.

“You have to breathe. In — and out.”

The terror receded reluctantly.

After a while, Hannes managed to catch a breath.. Then he sank into the grass, exhausted, pulling his knees to his chest.

Shadow sat down beside him.

“Do you want to tell me what that was?” he asked after a moment.

“Can’t you tell?” Hannes whispered.

The inkblot was taking shape — but Shadow drove it from his mind. It would be useless.

“I’m asking you if you want to say it aloud.”

Hannes swallowed. He had never done that. All those years… he had tried not to think about it.

“The way… you grabbed me…”

“I’m sorry. I didn’t mean to frighten you.”

“No — that’s not it. It just… reminded me of something.”

He rested his forehead against his knees.

“It will sound absurd.”

Shadow smiled patiently. “Fear rarely does to me.”

Still, he had to wait for the answer.

“Schatten,” Hannes said quietly at last, “what if I really am afraid…”

The sentence hung unfinished.

“Of what, Hansi?”

And at that moment, something clicked shut.

Shadow asked. He didn’t have to. Perhaps he understood Hannes’s fear better than Hannes himself. But he asked.

Someone else, long ago, had not.

Something deep inside loosened.

“No,” the river spirit smiled faintly. “I’m not afraid. I just… remembered. It’s been many years. I remember someone who also didn’t want to frighten me — but did. But I didn’t understand it then.”

Shadow was silent. Waiting. Some stories begin in the middle.

Only then Hannes added, almost inaudibly:

“I only wanted to learn to play the violin. Nothing more.”

The story he told Shadow then, he told for the first time ever. Not only to someone else — but even to himself.

Shadow listened.

At the very end, he said:

“But you haven’t stop playing.”

“No,” Hannes murmured. “I couldn’t let that be taken from me. And besides… it helps.”

Shadow nodded.

Then he reached out, took Hannes’s hand, and squeezed it.

That was all.

A cat might have hidden something in there, too.

The ideas are there.

The timeline is blurry.

And I’m sitting with my laptop, stories and scenes flowing out without consulting with me and altogether it makes no bloody sense, yet.

Řeka plynula. Ne jako vždycky. Svázanější, rovnější, opentlená betonovými mosty. Jiná, než když ji musel před dvěma stoletími nechat opuštěnou. Ale stejně byla pořád ještě jeho.

"Vona je tu nějaká akce?"

Smyčec houslí ustal v pohybu v půlce taktu. Hannes se podíval z vrby na zem, odkud k němu vzhlíželo malé děcko. Holčičce bylo tak šest, měla na sobě ostře růžové plavky s volánkem a lízala zmrzlinu ve stejně jedovaté barvě.

"Akce?"

"Že ste vodník."

Vodník nevěděl, co si z toho má vybrat.

"To jsem," přikývl nakonec opatrně. Byl zvyklý, že ho děti vidí. Dospělí ne. Ti už věděli, že vodníci neexistují. Některé věci se asi nezměnily ani teď.

"A proč teda?" zeptalo se dítě klidně a zakouslo se do zmrzliny, který mu pomalu tála a kapala na prsty.

"Proč co?"

"Proč ste dneska vodník," vysvětlovala holčička trpělivě. Ona zase byla zvyklá, že jsou dospělí nechápaví.

"Já jsem vždycky vodník," usmál se Hannes.

To ji zaujalo.

"Opravdovej?"

"Ano," přikývl, "jako v pohádkách. Znáš přece pohádky."

Zmrzlina se definitivně rozloučila s dřívkem a rozplácla se u holčiččiných nohou. Děvče se sklonilo a pečlivě zabodlo dřívko do smutné hromádky jako stěžeň lodi. Potom, spokojené s výsledkem, opět vzhlédlo.

"Jo, to znám," odpověděla, "Tlapkovou patrolu a Lumíky. Ale nejradši mám Princeznu Sofii," svěřila se spiklenecky.

K tomu neměl co dodat. Naštěstí nečekala na odpoveď.

"Můžu k vám na strom? Máma mi zakazuje lízt na stromy. Říká, že můžu jenom s dospělým. Ale vy jste dospělej."

Přes čtyři tisíce let starý duch byl rád, že tohle jí může s čistým svědomím potvrdit.

"A o cizích lidech ti máma nic neříkala?" zeptal se pobaveně, ale posunul se, aby pro ni v rozsoše zbylo místo.

"Říkala," začala ta holka šplhat po stromě nahoru. Všiml si, jak je na šestiletou žábu nemotorná - ale nevzdávala se. "Ale vy ste vodník. S čertama sem se bavit nechtěla a to mi řekla, že mi dá lízátko, když budu statečná. Já myslim, že je to s váma stejný."

"Aha," nezmohl se Hannes na víc. A pak jí podal ruku, aby se konečně vyškrabala nahoru.

"Jé, tady je výhled!" výsklo nadšeně děcko. Z vrby skutečně výhled byl, na celou pláž s pár výletníky, na rákosí s rybáři. Byly letní prázdniny.

Na vrbě chvíli panovalo svorné ticho.

Ale ne na dlouho.

"Já sem viděla vodníka na dětským dnu, tam byly úkoly s hrnečkama," oznámila mu holčička vesele, "nosila sem do nich pingpongový míčky a pak sem dostala razítko a bonbón. Ale ten nebyl opravdovej. Jenom nabarvenej. Ten vodník. Máte tady taky hrnečky?"

"Na stromě ne. Doma."

"S opravdovejma duchama? Topíte taky lidi?"

"S dušemi. Když musím, tak ano," potvrdil Hannes a nepřekvapilo ho, že se dítě zasmálo. Vodníci topí lidi, v tom případě je svět v pořádku.

"Já mám taky hrnek s pokličkou," kopala holčička patami do kůry, "mohla bych si do něj dát duši?"

"Mohla. Ale žádnou nemáš."

"Jak to? Svojí mám," zamračila se, "když se utopím, dám tam duši."

"V hrnku by ti bylo těsno," usmál se vodník a znovu opřel housle pod bradu. Začal hrát.