Lol, my parents really cannot stand me, somehow even worse when I'm not explicitly depressed, somehow I'm even worse than the male child who steals money and belongings from everyone and is always negative and antagonistic. No explanation.
I'm fucking calling my abuser and asking him if I can stay a week or two with him, I don't care the cost, I don't care about what happens to my body as long as I'm getting back to my LW.
I should have never been fucking born. Nobody cares whether I live or die.
Anya is live and ready to show you everything. Watch her strip, dance, and perform exclusive shows just for you. Interact in real-time and make your fantasies come true.
✓ Live Streaming✓ Interactive Chat✓ Private Shows✓ HD Quality✓ Free Actions
Free to watch • No registration required • HD streaming
Something I'm mulling over after a conversation with two different friends on separate but similar situations:
You do eventually have to realize that you can't save your family.
No, listen to me.
You can not save your family.
If you're from the particular kind of dysfunctional family I am, you're going "Maybe that's true of other people. Not me, though. If I try hard enough and sacrifice my own needs enough I can save them."
You might love them, you might feel obligated to them, you might want to fix them. But you can't save them, and if you try you can destroy yourself. You can tear yourself apart, and it still won't work.
The only person who can make that choice is them. They have to make that decision, and then they need to keep making it, because change isn't something you choose once. It's something you have to choose over and over again. You need to figure out how to be okay with it if they choose "no".
Anya is live and ready to show you everything. Watch her strip, dance, and perform exclusive shows just for you. Interact in real-time and make your fantasies come true.
✓ Live Streaming✓ Interactive Chat✓ Private Shows✓ HD Quality✓ Free Actions
Free to watch • No registration required • HD streaming
Už brzy odkryjeme autentickou výpověd o dětském strachu.
Někdy se ta největší bolest neodehrává lidem před očima. Skrývá se tam, kde by ji nikdo nehledal – v naprostém tichu. Postupně se změní v něco, co už dítě nedokáže samo zastavit. Roky plynou… a nikdo nic nevidí. Nikdo si nevšimne strachu v očích, ani modřin, které zůstávají skryté za tichým pohledem. Nikdo nevidí, jak se to dítě mění. Jak se ztrácí. A když se nakonec zlomí, nazvou ho zločincem. Přitom se jen snažilo přežít.
Tohle je příběh Tomáše.
Příběh, který vám představíme, je o systematickém a dlouhodobém týrání v dětství, které zůstalo po dobu pěti let (od 10 do 15 let) skryté za fasádou „problémového chování“.
Příběh je tragickým svědectvím o tom, jak se, zneužívání, finanční vydírání a stupňující se fyzické násilí mohou odehrávat v naprosté tichosti, mimo dosah rodiny i institucí. A ukazuje nám jak křehká je duše dítěte a jak snadno může být zraněna a manipulována.
Výpověď slouží jako mrazivé svědectví o tom, jak neviditelné násilí a psychický teror dokážou zcela zničit dětský svět za naprostého mlčení okolí. Je, ale také výzvou k bdělosti a empatii vůči dětem, které mohou vypadat, že jsou v pořádku, ale uvnitř bojují se strachem a bolestí.
Nejprve vám přineseme samotnou autentickou a syrovou výpověď a na ni budou navazovat samostatné články, ve kterých rozebereme jednotlivé situace, jejich souvislosti i to, co se v podobných chvílích odehrává v dětské psychice.
Někdy je totiž ten nejhlasitější křik o pomoc právě ten, který není slyšet.
Sledujte nas substacku, tam veškeré články vychází s několikadenním předstihem než tady na Tumblru.
Už brzy odkryjeme autentickou výpověd o dětském strachu. Příběh, který představíme, je o systematickém a dlouhodobém týrání v dětství, které
Anyone else get anxiety from studying? Like of course it happens when studying for an exam for school. But I'm talking like if you're studying to learn something on your own and reading books about the subject, and taking notes about it. It's entirely no pressure but still anxious and your brain shuts down.
I always thought it was ADHD but the shut down still happens on medication and it looks less to me like a focus issue alone. I kinda think it's a learned sort of phobia. So of course what seems to be the right idea is to challenge the anxiety, which is always easier said than done, and reminding myself that it's a muscle that needs to be worked out and every little bit of trying makes it stronger. But I'm still gonna complain a little because *scary and I'm a little queazy aaaaaaa*
