#benzinka

Já jsem do Malagy dostopovala. Městským autobusem jsem z centra Sevilly dojela do prý jedné z jejích nejnebezpečnějších, nejpochybnějších části, kde žije v rozpadlých domcích sociálně slabší skupina obyvatel a občas se z tohoto prostředí snaží uniknout do jiných dimenzí. 

Po několika set metrech chůze od zastávky jsem přes kariéru začínající skládku  došla k nájezdu na dálnici. Pravý pruh směřoval do Malagy, levý do Granady. Kam se vydat? Rekreační přímoří, nebo vnitrozemský historický skvost?

Bylo příšerné horko, tak jsem ještě před ukazováním lajků na podezřívavé řidiče zaskočila do blízké čerpací stanice a koupila si trochu předražené, o to více však vychlazené a do nálady a situace se hodící pivo v plechovce. Dokonce jsem se Španělsky pokusila zeptat obsluhy, jestli nemá ponětí, jakou tu mám šanci něco stopnout. Bodrý Španěl byl velmi ochotný, ale nepochopil mě. Jako většina lidí ve Španělsku. Nic nevědí, neumějí anglicky, ale vždycky po skončení konverzace odchází stejně sebevědomí a spokojení, jako když do ni vstupovali, protože se vás minimálně ještě doptají, odkud jste, kam a proč směřujete, pochválí krásu českých holek a popřejí hezkou cestu. Aspoň tuším, že zhruba tohle vždycky povídají. Ale neodešla jsem o nic moudřejší. Pokud tedy nepočítám narůstající vliv několika loků osvěžujícího piva. 

Pod stejným vlivem jsem nahodila pozitivně rezignovaný postoj a zřejmě pod tíhou neurčitých nostalgických vzpomínek (na starou písničku o Malaze, kterou jsem slýchávala u babičky a u dědy) a směru opilé střelky na imaginární prázdninové buzole, jsem zamířila k okraji pravého pruhu a začala vybarvovat stopovací ceduli, která mě měla zavést k pohodovému pobřežnímu městu. 

Netrvalo dlouho (asi 15 min), a zastavili mi dvě Španělky asi v mém věku, které prý v Malaze bydlí a v Seville byly na víkendové návštěvě u svých známých. Anglicky, jak jinak, příliš nešprechtily, zato já jsem během prvních minut téměř hodinové cesty autem předvedla asi svůj dosavadní rekord v hovoření ve Španěštině, co se délky i smysluplnosti týče. Tak přece jenom ty tři měsíce flákáni se na ranním kurzu Španělštiny nepřišly vniveč. Dokonce jsem si za to vysloužila pochvalu - prý nemluvím jen  “un poqito”, jak jsem nejdřív tvrdila, ale dokonce “un poco”! Vyčerpalo mě to však natolik, že jsem pak zbývajících 70% času prospala.

Doslova. Koukej.

Pondělním cílem bylo dostat se někam na vlak a pak se dopravit buď do Branu (Drákulův hrad), nebo Sighisoary (historické městečko).

"To půjdete tudyhle asi kilometr ke kruháči. Tam doprava, pak první výpadovka doleva.", radí cyklista Rumun v trikotu a já nutím Radka přísahat, že náš syn nebude nikdá závodně jezdit na kole, protože ty tenké nožičky fakt nejsou sexy. Sorry, Oine. 

Rumun cyklista asi chyběl ve škole když se učili o vzdálenostech, protože se po rozžhavené silnici pachtíme 7 km, než nastane zmiňovaný objezd. Dle směrovek to nevypadá, že bychom se k železnici nějak závratně přiblížili a tak se jdeme znova zeptat na benzinku kudy kam.

Nemohli jsme si vybrat lepší chvilku. Bůh žehnej přestávce na focení a čůrání. U benzinky totiž stojí dva veselí chlapíci, kteřížto jsou nejen veselí, ale taky čeští a zejména pak řidičovití a zrovinka mají s sebou autobus těch Čechů, co jsme potkali u jezera a zrovinka taky mají asi 50 volných míst a namířeno do města Fagaraše. A beze všeho nás hodí. No bodejť.

(Děláme obligátní turistickou fotku v centru města, ale jak tam není ta příroda, focení nemá šťávu.) Ve Fagaraši jdeme na pizzu do milionářské čtvrti a asi po týdnu se připojujeme na wifi. Prvních 5 minut můj telefon jenom křičí, že mi něco přišlo. Pak přichází chvíle, na kterou jsme se všichni tak těšili. Postujeme fotky!

Když se dostatečně vyblbneme na sociálních sítích, napadne nás podívat se taky na spoje do Sighishoary, kterou jsme nakonec zvolili jako zajímavější cíl. To pořadí priorit se nám trochu nepodařilo, protože zjišťujeme, že cesta vlakem tam trvá 5,5 nebo 8 hodin a všechny ty kratší nám před pár minutama ujely. 

Kapitán Třešťa rozhodne, že se půjdem přecejen ještě optat na nádraží a zkusit náš šarm. Opouštíme tedy Beverly Hills a jdeme do reálného rumunského světa rozjebaných silnic a špinavých paneláků. 

Paní Nádražová sice neumí anglicky pranic, ale nakreslí nám, že za půl hoďky jede autobus a do naší cílové stanice to s ním trvá jenom 2 hodiny. Oujé!

Před cestou se chci stavit na záchod a tak jdu na nádraží. Otevřu dveře a v boudě plné much sedí cigaňa. "Two money." Dávám jí two money. Otevírám další dveře. Vídím díru v zemi, která bývala bílá, ale už není. Zavírám dveře. Vracím dva kousky toaleťáku, co jsem dostala. Tolik o interakci s tureckými záchody.

Autobus je přesně tak epický, jak si možná myslíš. Je maličký, hraje v něm tahle hudba (jakože fakt takhle!), zastavuje kdekoli na mávnutí, má neomezenou kapacitu a odrovnané tlumiče. Ostrou fotku v něm prostě neuděláš, takže nejde vidět, že vedle řidiče stojí asi 5 praprababiček s nákupama na měsíc. Lepší vyhlídkovou rurální jízdu po rumunském venkově jsme si nemohli přát.

Sighisoara je malebná, kouzelná a civilizovaná a my se ubytováváme v samém historickém srdíčku v tuze pěkném hotýlkovi jménem Casa Legenda (250 Kč/noc, Hollasi!).

Hotelový pokoj znamená jen jedno. Teplá. Sprcha. 

My body is ready. 

Večír vytahujeme poslední nepropocená trika. Třešťa dokonce tuto speciální příležitost využívá k tomu, aby vytáhl z krosny svůj třetí pár ponožek z těch tří, co si vzal. Jsme vděční.

Vyrážíme do ulic jako správní dovolenkáři. Dáváme si první opravdu rumunské jídlo jménem Tochitură. Vepř, kráva, klobásy, víno, polenta, sýr, vajeco. Je to asi to nejtěžší jídlo, co jsem za poslední léta měla (a to je co říct, když je můj muž OBK Holubář).

Vše teda uzemňujeme několika tupláky piva a je nám zase krásně.

Dnešní večerní zamyšlení bude o Benzínce, která z nich je lepší. Na férovku na začátek řikám, že sama nevim a nemůžu se rozhodnout. Jestli ta stará, klasická, internetová, legendární ledňáčkovská, strašně vtipná, bagetová benzinofilie, která dost možná změnila průběh mojí puberty. A s naprosto okouzlující hláškou, u který se smíchem zajíkáte.

" Ty rumy mi fakt teda nedodali, dám si kuřecí..." 

Když jsem dneska poslouchala tu novou verzi, která je vydaná na novym ep, který zrovna vyšlo, tak jsem předpokládala, teda spíš doufala, že tam ta hláška musí bejt. To prostě nejde, benzínka bez týhle hlášky. Nebo aspoň, že sýrová omáčka je taky sýr. Naděje umírá jako poslední, ale umírá. Hahaha. Nicméně má i nová benzínka ten feeling, že si buď dáš předraženou posranou bagetu anebo běž do prdele. I když jí nechceš, tak si jí dáš. 

Je to super, stejnej zpěv, rytmus, atmoška jak sem řekla. Kafčák zůstal. (To slovo jsem si ihned zamilovala.) Ale je tu prostě ale. Časy se mění a s tim i fixí tvorba, žejo. Jasně, život je prímovej, říká ve mě Tom Sawyer, je zase neskutečná paráda a vyplej proud jakbysmet, ale je to takový moc uhlazený nebo tak něco. Chtěla jsem napsat sourodý, ale to nejde, protože nemůžu napsat o tak nesourodý skupině a jejich songách, že jsou sourodý. To bych byla blázen. A to byste si mysleli, že nejsem normální.

100 fixích fanoušků si najde 98 významů a poselství v každý písničce (ok, tak mimo Holky s lebkou, protože ta podle mě žádný poselství nemá) - 2 to totiž nepochopěj, a tak nelze objektivně hodnotit, která je z nich lepší.