#beastovan

Přesně, jako moje pocity a mé žití. Střílím se svými vrstevníky do vzduchu prázdnými, nenabitými penězi nebo touhou získat víc. Přebíjím svojí devíti milimetrovou karabínkou na terče, které neexistují a i kdyby existovaly, střelím je snad slepými? Jsem zvíře, hnusná lovná zvěř, která utíká před lovcem, přitom však plýtvá svůj čas. Konzume a touhy jednadvacátého století mě s úsměvem sestřelí do spánku jako upilovaná brokovnice. Bez citů, bez pardonu ani varování. Veškeré mé zásady se rozprsknou přes bílou zeď v krásném dynamickém pohybu a má osobnost zůstane ležet ve svém zbytku na zemi. Pochopitelně, bavím se tady o zbraních v přeneseném slova smyslu. Nechci věřit těm zk*rveným žvástům, že člověk dnes hledá své štěstí jen v penězích, pěkném autě a výletech do ciziny. Přesto však jsem ještě hodně mladý na to, abych pochopil své poslání. Přesvědčujte mě gesty, že s balíkem peněz budu šťastnější. Nemám nic. Šel jsem od nuly bez protekce, od střední školy až po zaměstnání, a teď, v tomto zlomovém bodě se mám lámat? Budete mě natahovat na skřipec? Onen mučící nástroj 21. století, který fyzicky neublížuje? Mám k*rva rýžovat na vás, obyčejní lidé? Mám do prdele přestat dělat dobro kvůli penězům? Válet si šunky na Bali s dobrým pocitem, že společnost potřebuje reinkarnaci? Vy možná konkrétně ne, ale pohybují se mezi vámi takoví, na které se díváte přes prsty a kterých se štítíte. Přesně takovým lidem podávám ruku a vytahuji je zpět, mezi nás, pokryteckou společnost, která je zahleděná na katalogovou a seriálovou dokonalost a která si nepřipouští, že někteří z nás mohou být jiní, přesto lidé. Tak zvedněte ty hlavy z Facebooků, Tumblr a jiných sociálních sítí a udělejte něco pro dobro druhého. Budeme egoistická společnost?! V pořádku. Okej. Chápu. Tvoje volba. I tvoje. Vaše. Já tady budu pořád stát a nabíjet svoji karabínku se slepými náboji, přesto však budu dělat větší rachot než vy. Neleskne se mi Passat před barákem, nemám kolo za 30 tisíc ani nebudu na dovolené v tropech. A nejspíš ani nikdy tyto položky nebudu vlastnit. Přesto budu mezi vámi stát a rvát se. Rvát se za potřebné, rvát se za lidi, kterým budu podávat ruku a tahat je na výsluní, i když budete proti. Konzume, produkte posttotalitního režimu, čerstvě prezidenta Zemana a celkově xenofobní České republiky, pseudo Evropské unie a rádoby ochrany v podobné NATO, jsem tvojí součástí, ale vysmívám se ti. Ve svém věku budu pořád plout proti proudu, budu překonávat hráze nebo si budu vyšlapávat cesty, které ještě nikdo nevyšlapal. Koukejte se skrze prsty. Zacpávejte uši nebo ignorujte. A dál střílejte. Ostrými. Bang Bang 30 tisíc čistého, Bang Bang dovolená v Asii, Bang Bang plné konto. Zraňuješ mě. Krvácím. Přesto však dál kráčím, a krvácím. Ale dojdu až k cíli. Přesto se budu bránit těmi slepými... Páskuji si zásobník do svoji karabínky... Slepými... Ale jednou pochopíš... Že střílet slepými má svoji výhodu... Protože tě je slyšet a vidět... Přesto však nikomu neublížíš... Možná jen pomůžeš. Potřebuji infuzi normálních, morálně správných smrtelníků.

Ne z důvodu, co nás může potkat, postihnout, jaká náhoda se může udát nebo co za neštěstí vidíme v jednotlivých situacích a všech činitelích v ní figurujících. Taky nebylo myšleno z pohledu ukončení svého vlastního života. Beru na vědomí, že občasné těžké životní chvilky a psychické pohnutky mohou člověka dohnat až na samotný pokraj sil a pomyslného útesu, ale sebevražda je dle mého názoru zbabělost. Je to jako vsadit všechno v ruletě na jedno pole a okamžitě po jejím roztočení opustit stůl. Holý nesmysl, občas zbabělost čelit vlastním problémům nebo dokonce bezvýchodisková situace? Slepá ulička, která nikam nevede? Jak ses tam teda do té pomyslné slepé uličky dostal? Ses tam objevil? Bez pomyslné příjezdové cesty? Otoč se a hledej. Jen nevzdávej. Umřeš. Ty, ty i ty. Jednou určitě. Nejsme nastaveni, abychom mysleli na svoji neexistenci. Vyzkoušej si představit, jaké by to bylo kdybych nebyl nebo nebyla, co by se dělo dál nebo co by se dělo teď, co by dělali kamarádi a co by dělali a jak by se měli ti dva lidé, kterým říkáme rodiče... Počítej s tím. Může to být dnes, zítra, nebo o 100 let. Tvojí vinou, čistě náhodou, nebo vinou někoho jiného. Tolik možností a kombinací, každý den vycházíme do džungle konzumu a rychlého života. Žij tak, abys byl sám se sebou spokojen nebo spokojena. Ať už děláš cokoliv. Sám nebo sama se sebou trávíš nejvíce času, proto je pro mě osobně hloupost dělat věci, které tě neoslovují nebo nebaví, aby ses zavděčil druhému. Neokrádej se a neodkládej. Pomyslná ruleta se může zastavit dnes, nebo za 100 let. Nejsem sice člověk nejbohatší finančně, i přesto jsem spokojený a vyrovnaný. To jsou základy, na kterých doufám jednou postavím životní štěstí.

Mívám prodlevy, ale toto skladiště, tento emocionální odpad či vyždímané zbytky rádoby intelektuality zaobalené do líbivého pozlátka - produkty mysli nepřichází jako na lusknutí. Když není potřeba, není poptávka a pravda, potřebuji maximální klid. A existuje k tomu i jedna taková chytrá a oblíbená fráze: "Když se moc tlačí na prd, je z toho hovno." Možná si říkáte,že jsem ve své podstatě strašný lhář, že píšu myšlenkové průjmy neustále a že se pouze snažím schovat za momentální neschopnost - ten Radovan je teda šarlatán. Co mi však je po tom. Blog jsem založil z jediného důvodu - abych si ulehčil. Tato žumpa příspěvků však pro rostla v něco víc, něco, co se stalo mojí součástí a co už není jen náhrada za Facebook, abych mohl publikovat. To mi připomíná, že v těchto dnech slavím roční výročí rozchodu s Facebookem. A to ve zlém. Takže se nabízí otázka: Vážně vás tady je už víc než 200? Dvě stě? Jsem šokován. Byl jsem do dnešního dne přesvědčen, že můj blog způsobuje rakovinu očí, že vám z něj bude nevolno nebo se dokonce objeví nějaké malé psychózy či přímo psychiatrické diagnózy...ale vy to odebíráte zcela dobrovolně. Čtěte to. Jste opravdu šílení.

“Odesláno z iPhone přes internet na sociální síť.” Pokrytectví, já vím, já vím.

Myšlenkový tok a v něm idea jako ryba. Čas od času ji nezachytím ani kdyby mi sama skočila do náruče. Jsou však dny, kdy ochotně skáču do hlubin a vylovím tu nejsytější, která mi uvolní vědomí jako kontrolovaně utržená lavina. Dbám na důležitost sebereflexe v různých situacích, kdy si však neomlouvám svoje neschopnosti ani nevyzdvihuji své přednosti, ale snažím se polemizovat nad tím, zdali se události dějí správně. A dnes mám obzvlášť děravé ruce, ale to nevadí, pomyslné ryby dneska neplavou. Zvláštní, jako by myšlenky, které jsem chtěl řešit, odpluly na víkend na dovolenou. Tudíž se budu muset pro dnešek uchýlit k plánu "dvojité vé". Whiskey.

Trneš, Tříštíš se když, Táhnu rukou přes tvé tělo, Ty ještě spíš. Trápení horoucí, nevíš, Tebe já podám si, to si piš, Taková beznaděj, Tiše, Tancuji jazykem po tvém břiše, Toužíš níž, Tisíckrát hrané klišé. Trny kolem rukou, metaforicky, Tahem šikovným, lanem přes zápěstí, Tak trošku symbolicky. Trhnu za tvé dlouhé brunet vlasy, Tep nestíhá prokrvovat vazy, Taktická rutina, Takzvaně zvrácené časy. Trp tu slastně dlouhou křeč, Tvůj milenec, který vezme Ti řeč.

Štěstí by nemělo být podmíněno počtem aktuálních sexuálních partnerů, počtem vystudovaných škol ani vysokým zůstatkem na bankovním kontě. Jen bez odsouzení vypadnout ze společenského stereotypu a chytnout se opravdu něčeho smysluplného. Něco, co vás bude naplňovat opravdovým štěstím. Chci jen zdůraznit, neberu drogy ani nejsem stoupencem sekty či nějak extrémně zahleděný do věrovyznání :-), pouze si myslím, že je to takhle správně. Jenomže společnost od nás očekává tvoření hodnot. Nikoliv však věcných a věčných, nýbrž peněžních a dočasných, povrchních s bezduchých. Omývám to opět a zas a nejspíše ještě i budu, dělá mě to smutným. Opět mám pocit, že žiju ve špatné době. Je to však každého boj. Smůla.