#arthurpass

Nicméně každý kámen je jen kámen, tak jsme se tam procárali, udělali pár (hodně :-D) fotek a v hlavě nám uzrála myšlenka, že se vhodně oblečeme, vybavíme baterkou a vrátíme se prolézt jeskyni:

CAVE STREAM SCENIC RESERVE

Hned po příjezdu jsme si šli ještě jednou přečíst ceduli, na které bylo napsáno, jak máme být vlastně vybavení. Za nejdůležitější jsme považovali světlo. Takže každý jednu čelovku a ještě jednu náhradní baterku. Zbytek byl vlastně celkem jedno, protože v ledové vodě vám pomůže maximálně neoprén a ten fakt nemáme - klidně jsme mohli jít včera, ale prostě chyběla odvaha.

Vydali jsme se dolů. Po klikaté cestě z kopce a i těsně před jeskyní bylo spoustu cedulí s varováním. Dangerous!!Hazard Area! Atak dále. Zkrátka nás fakt upozorňovali, že vstup je tamskutečně hen na vlastní nebezpečí. U vstupu do jeskyně jsme potkali dvě angličanky které neměli ani jednu baterku a prosili nás, jestli nemůžou jít s námi. Nadšení jsme nebyli, ale říct ne v takové situaci taky neumíme, tak šly. Hned v prvních metrech jsme měli ledové vody až po prsa a z teplotního šoku se nám i špatně dýchalo. ,,Tohle nemůžeme zvládnout" hnalo se nám hlavou. Prvotní hrůza opadla po pár metrech, až bylo vody méně a na chlad jsme si zvykli. Zato už tam byla stoprocentní tma. Peťa šla jako první. Já se bohužel celou cestu staral o anglánky. Takže 1krok vpřed a posvítit jim dozadu, jeden vpřed a posvítit dozadu.... A takhle pořád. Ledová voda tekla stále proti nám, kameny pod nohama byly kluzké a každý krok nebezpečný. Vodu jsme měli celou dobu minimálně do půlky lýtek, občas po prsa. V jednom stoupání pod vodopádem se mi zaklínila noha mezi kameny a zul jsem si botu. ,,Tak to jev prd..." pomyslel jsem si" Bez boty by to bylo opravdu těžké. Nicméně bota zůstala zaseknutá v mezeře mezi kameny a ven šla jen noha. To bylo mé štěstí. Ale abych mohl botu vytáhnout, tak jsem musel skoro celý pod vodu a mou náhradní baterku, kterou jsem celou dobu držel vší snahou nad vodou jsem dal podržet anglánkám. No, už mi ji do konce cesty nevrátily a já jen doufal, že mi vydrží svítit čelovka. Ale vše zlé je k něčemu dobré. Baterku jsme již měli skoro všichni (2 anglánky jen 1) a tak se cesta ledovou vodou dost urychlila. Po chvilce naprosté idylky a klidného nenáročného pohybu nás překvapil vodopád. Úzkou štěrbinou ve skále se hrnula voda z výšky kolem metru a my museli proti proudu nahoru. Stěny byly x-tisíceletým působením vody vymlety absolutně dohladka a proud byl skutečně silný. Nejprve jsme zespod vystrčil nahoru Peťu, ta pomohla mě a já nahoru tahal ty dvě. Bez týmové práce bychom tam byli možná ještě teď.

Po nějaké době jsme viděli světlo a další obrovský vodopád. Po předchozí zkušenosti jsme se zděsili, ale před vodopádem byl ve skále zasazen železný žebřík, po kterém se dalo bezproblémově vylézt nahoru. Pak nás už čekal jen průlez po čtyřech úzkým tunelem a hurá na sluníčko, z jeskyně ven.560 metrů ledovou vodou, proti proudu a zdolání 7 asi metrových vodopádů nám trvalo 45min.

Venku nás všechny zaplavila neskutečná euforie a skutečná hrdost, že jsme to zvládli.

Byl to super pocit.

Doposud nejsilnější zážitek z této krásné země.