#amazonky

If you are looking for reschedule your kyc of amazon for any service than this video is all about HOW TO RESCHEDULE YOUR AMAZON KYC -

Zaslechnuto v bazénu. V bazénu, kde se koupou jenom amazonky a občas dochtor.

Druhorozená: “A víš, jak kadí mořský panny?!”

Prvorozená: “No sundaj si ten spacák s ploutvema.”

Já: “Doufám, že neplánujete kadit do bazénu?!”

Po půlhodině hluku, který se já i dochtor snažíme přehlušit četbou se na nás v tu chvíli už řvoucí prvorozená obrátí a poučí nás: “Vy buďte rádi, že máte takový veselý holčičky, taky byste mohli mít nějaký, co by tady celou dobu jenom uplně potichu plavaly tam a zpátky!”

A pak jsem si šla nalej víno, v 9:45 a.m.!!!!

... a najednou se nemůžete rozhodnout, jestli půjdete na třídní schůzku do 4.B, kde Jáchym - spolužák prvorozený musel navštívit ředitelnu po tom, co řekl třídní učitelce: “Seru Ti na to!” (prvorozená si neni jistá, ale takhle nějak to slyšela) a nebo do 2.B, kde prej řekl Ondřej - spolužák druhorozený svý hodný pani asistentce Ivetce: “Di do prdele!” (Druhorozená si neni jistá, ale takhle nějak to slyšela)

Pozn. 1

Amazonky nechodí do zvláštní školy ani do pasťáku.

Pozn. 2

Když amazonky zjistily, že to píšu na fcb, znejistěly.

Pozn. 3

Jestli jste si, rodiče malejch dětí, někdy mysleli, že TO bude lepší, tak dneska je ten den, kdy se to dozvíte. Kdy se dozvíte tu pravdu, tu krutou pravdu.

NEBUDE!!! NIKDY!!!

Spaní... stejný.

Nechtěj jít spát !!!NIKDY!!! chtěj bejt s váma v místnosti, takže generujou hluk, neklid a pohyb v hodinách, kdy už vy máte dávno nárok na čaj, kafe, gintonik, rum, četbu, film, sex...

Navíc pod vlivem únavy školák vždy “kulminuje”, hladina hluku a nesmyslných činností se stává nesnesitelnou, s nastupující hormonální aktivitou se navíc přidávaj pubertální záchvaty vzdoru, hněvu, smíchu, lítosti... dá to docela zabrat sledovat dějovou linku večerního příběhu vlastního školáka.

Vstávání... stejný.

Když potřebujete, nejdou vzbudit, když je přesto vzbudíte, jsou protivný a oblíkání, snídaně a ten zbytek vypadá jak zkouška komparzu nějakýho zombie filmu.

Když můžete spát vy, tak ve čtyři hodiny ráno s váma opatrně třesou “maminkokdyužbudemevstávat”.

Oblíkání... tam je malej rozdíl, ale!!!

Sice se dokážou oblíknout bez vaší asistence, když teda rezignujete na drobnosti jako jsou svršky oblečený naruby/ obráceně, absence spodního prádla, každá ponožka jiná, rozepnutý poklopce, přetočený sukně, neladící kusy oblečení (barevně i stylově), letní oblečení v zime a oteplovačky v červnu...

Ale malý dítě oblíknete a jdete, někdy s řevem, jindy bez.

Jenže školák vám vynadá, že jste ta nejhorší máma na světě, když ho pošlete převlíknout, když si vezme tu nejodrbanějsí chatouvou mikinu do školy, když jdou navíc do divadla a naopak plesový šaty, když se jedete projet na kole... vynadá a pak taky řve!

Mohla bych pokračovat, ale nechci vás zbytečně strašit, žejo. Přecejenom právě, nevědomky, prožíváte své nejkrásnější období v živote!

Ale přidám názorné situace ze života, na který se prostě nepřipravíte, jako třeba když se na vás po víkendu cestou do školy vyděšeně podívá druhorozená: “Ježiš mami, já ti zapomněla dát podepsat tu pololetku!”, ze který má navíc jedničku, takže žádný drama.

Jenže trvá na podpisu.

Je -10 stupňů celsia, v pravý ruce držíte na vodítku 30kg Bobeše, v levý 32kg Tondy a najednou je vám jasný, že se z podpisu nevyvlíknete, panč druhorozená ignoruje to, že ji nabádáte, aby se uklidnila. Druhorozená padá na kolena na úzkym chodníčku po kterym proudí davy rodičů s dětma a začne rozhazovat papíry na všechny světový strany, chcete jí zmlátit, ale všude jsou ty lidi, znovu nabádate druhorozenou ke klidu, nicméně nakonec to vzdáte. Ustupujete i s šedesátidvěma kilama psího z chodníčku do neuvěřitelně pročůranýho a pro...(I TO DRUHÝ tam všichni dělaj a nesbíraj), šedesátdva kilo citlivých čichových buněk se vstupu do takhle kontaminovanýho prostředí brání vší silou, vyberete si místo bez bobku, pokleknete na jedno koleno, sundáte rukavice a podepisujete. Ješte než se stačíte postavit, na šedesátdva kilo promluví maminka, která Bobše s Tondou zná, oni znaj jí (takže radost převeliká), chce si chlapce pohladit, ale nechce, aby na ní skákali, je oblečená do práce. No a vy klečíte jednim kolenem v něčem (snad v ničem), v levý ruce 62kg, v pravý pololetku a v puse rukavice. Kdyby to někdo točil, tak je to snad ještě lepší než “kočka ven a pes dovnitř”! Druhorozená ignoruje, do jak debilní situace vás dostala, muchlá pololetku a ostatní papíry do aktovky, posílá vám vzduchem pusu a letí pryč. Odpoledne vám pak oznámí: “Jo a mami, tu pololetku jsi vůbec podepisovat nemusela, pani učitelka to nechtěla!”

Prvorozená naštěstí nepanikaří nikdy. Je klidná, až to hraničí s idiocií! Ráno v 7:33 (tady doplním, že odcházíme v 7:35) na vás obrátí svůj krásný obličej bez vrásky: “Jo a mami, kam si mi zašantročila tu žákovskou, kterou sis včera celý odpoledne četla?!”

Tváří se, jako by její žákovská byla osmisetstránkovej napínavej román... celý odpoledne!!!

“Pujčila jsem jí sousedce.”

“Mami proč?!...”

“Protože je to tak strašně napínavý čtení. Ne teď vážně, proč hledáme tvojí žákovskou dvě minuty před odchodem, doteď sis tady motala ty přiblblý gumičky...”

“Takže ty jí nemáš?!”

“Ne!”

Prvorozená padá na kolena a v hodině “h”, v hodině odchodu, vysypává obsah aktovky v chodbě. Obsah aktovky následně rozmetá po celý předsíni. Žákovská neni!

Dotazuju se, jestli si mě dobírá a jsem ignorována.

Prvorozená zatlačí na druhorozenou a donutí ji ke stejnýmu aktu. I obsah aktovky druhorozený je rozmetán po celý předsíni, prvorozená znovu padá na kolena a nad hlavu vítězoslavně zvedá svoji žákovskou.

Následně jsou oba obsahy namuchlány zpátky do aktovek a unášeny směr škola.

Jako dneska si dám ten rum ještě před obědem!

stahla jsem si aplikaci "hlukomer", teda nejmenuje se hlukomer, ale meri hladinu hluku.

z cervenejch se dostanu jen kdyz jsou amazonie ve skole/skolce nebo na krouzkach. a taky kdyz neco provedou!

zurci ve vzdalenejsi loznici, jsme stale v cervenejch.

dobre, mame mikrobyt, vzdalenejsi loznice neni zas tak vzdalena, ale cekala bych, ze to zabere alespon trochu.

ozve se strasna rana, podle zmeny hluku, kt. zaznamenala aplikace, spadla pepina z postele a neco cestou dolu srazila.

koukam na hlukomer, kterej se vyjimecne vychylil na opacnou stranu a snazim se z nej vycist, jestli pepi zije, jestli ji tece krev, ma zlomeninu, rozmlatila, to co srazila a co to vubec sakra srazila?

rucicka hlukomeru provakativne ukazuje ticho. dneska poprvy. amazonie ani nedutaj.

"holky???!!!"

"ano?" ozve se roza

"pepi"?!!!!

pepi neco septa, ufff!

"holky, co se stalo?! co jste rozbily?"

"nic, nic" volaj obe a rucicka se pretaci doprava.

slysim, jak ve vzdalenejsi loznici spolecne zvedaj spadlej obraz a vesele hluci dal.