Things I've brought to life

Zaprvé měli jsme po půlroce třídní sraz se střední. Je zajímavé, jak moji spolužáci postupně začínají řešit to, co řeším já. Tedy především jídlo a co v životě dělat, aby došli nějaké vlastní seberealizace a zároveň je to uživilo. Spojilo se mi to s jinými lidmi, kteří mi po neúspěšných státnicích říkali: Co budeš teď dělat? Máš štěstí, že studuješ ještě jednu školu, takže zůstaneš studentem. Jinak? Jinak bych byl ztracen? Proč studujeme? Hodně lidí studuje kvůli papíru, ale v průběhu studia zjišťují, že chtějí dělat něco jiného a jsou v háji. Proč? Jednoduše začít studovat něco jiného, když máte už máte něco rozstudované není tak jednoduché. Strávili jste v jedné škole část svého života, prolézáte, co to jde a najednou zjistíte, že to není váš šálek kávy. Nebo jste to už věděli předtím, ale nevytvořili jste si příležitost, jak si svůj šálek naplnit, a tak jste šli někam jinam a teď to nejde opustit, právě kvůli tomu, že jste tam již dlouho. Opouštět jakékoli věci a zvláště ty, kterým jste věnovali tři roky života je těžké. Ale je možná lepší je opustit dřív než nad nimi ztratíte celý život.

Začal nám také nový akademický rok na DAMU. Zahájení byla psina a už teď je toho hodně. Můj spolužák a vynikající písničkář, Honza Večeřa, se s námi pustil do vlastoručně napsaného představení, které režíruje a vypadá to, že mi to požere většinu volného času každou středu, pátek a posléze i víkendy. Ale bude to sranda a až bude premiéra všechny vás rád pozvu. Máme sedm úžasných nových spolužaček (chrocht :) ) a nabídka volitelných předmětů na AMU je úžasná. To znamená, že jsem se na MFF, odkaď jsem vyletěl od státnic, vrátil oknem. Existuje totiž geniální předmět – vývoj počítačových her. Tento předmět spojuje FEL a FIT z ČVUTu, MFF, UMPRUM, FF a (F)AMU. Každý člověk zde může nalézt uplatnění v týmu, který se za semestr pokusí vytvořit malou originální hru, která pak projde přísnými kritérii porotců. Pro mě absolutně nová věc a ještě sám nevím, jestli se toho chci účastnit, protože si prostě nejsem jistý, zdali dokážu něco vůbec vytvořit.

Konečně mě také čekají hodiny individuální hlasovky, kde budeme především zpívat. A já jsem si vždy chtěl přinejmenším vyzkoušet různé jazzové věci, takže na to se velmi těším. Také budu začínat s francouzštinou, takže jsem si nachystal přiručku o language hackingu, dal si za cíl porozumět historickým podcastům ve francouzštině a pro jistotu si jich hned dvacet stáhl a začal poslouchat. Nic mi to neříká, ale už začínám odlišovat jednotlivá slova. Trochu mě mrzí, že začínám s francouzštinou, protože jsem chtěl spíše italštinu, ale ta se mi nevešla do rozvrhu, takže jsem musel zařadit jiný jazyk.

Tím se posouvám k plnění věcí na Bucket listu, který již visí na stránkách www.nebudzombie.cz, které jsou už v provozu, ale ještě takovém spíše zkušebním. Slíbil jsem si, že se naučím další tři jazyky, z toho jeden bych byl rád, kdyby byl velmi menšinový (irština, welština, bretoňština...). Najdete tam i spoustu jiných věcí, které mám v hledáčku a zjistíte, že mě čeká hodně cestování. Mám dojem, že jsem tu už psal o Sněžce a jelikož jsem kůže líná, ještě stále jsem tam nebyl, ale již se to blíží (nakonec to dopadne tak, že tam půjdu polonahej bos uprostřed zimy...). Takže kdykoli mě uvidíte ptejte se, jestli jsem tam už byl, myslím, že mi to pak pomůže překonat moji lenost a vydat o tom další článek.

Přemýšlím, že na web dodělám ještě stránku s krátkodobými cíly (týden a měsíc), abych měl nějaké konkrétnější plnění než jen jakési vysněné položky v Bucket listu. Web také ještě musím dopřeložit, zatím jsem na něj pouze dal příspěvky z tumbleru a trochu si hrál s CSS (horror).Tak mi držte palce.

Jestli jste pozorně četli jeden z předchozích článků, jistě víte, že jsem si zkusil žít den bez internetu. Není to nic strašného a v následujících řádcích hodně přeháním, to jen abyste si nemysleli. Dělám to záměrně, protože se určitě najdou lidé, kteří to tak mají. My ostatní si díky zvýraznění extrému můžeme lépe uvědomit to, co nás svazuje.

Přeci neprohraju! Cítil jsem jak moje stoličky drtí školní dřevěnou rukoveť zábradlí a při každém nepatrném pohybu hlavy mi zaskřípaly plomby. Do konce přestávky zbývaly ještě tři minuty. Tři minuty zkusu.

Tahle naše přestávková kratochvíle měla ve škole dlouhou tradici. To byl jeden z důvodů proč nás učitelé nerozháněli. Bylo to prý lepší než kdybychom po sobě ve třídě házeli židle. Zábradlí pokousané generacemi soutěžících studentů bylo místem zápolení již několik desetiletí. Občas sice dostalo nový nátěr, ale obtisky jednotlivých chrupů na něm byly vidět stále. Umět udržet zkus dlouhý deset minut krátké přestávky před tou hlavní, bylo umění, o které se v jistém věku pokoušel každý student. Občas z toho plynula kuriózní zranění. Nezřídka se totiž stalo, že ti mladší, kteří měli ještě nějaké mléčné zuby, je ztratily právě na našem soutěžním zábradlí. Na druhou stranu, když jste zvládli udržet napnuté žvýkací svaly s hlavou předpisově vykloněnou a očima vykulenýma byli jste králi společnosti.

První den v měsíci vždy probíhala liga. Zúčastnilo se jí vždy jedenadvacet nejlepších studentů a každé soutěžní kolo dva vypadli. Ať už proto, že nevydrželi držet zkus, nebo dostali špatné známky od přítomné poroty. Takto se postupovalo až do června, kdy jsme zůstali nejlepší tři. Já, Pepa a Jirka.

Viděl jsem jak Pepa brunátní, zřejmě se mu začlo špatně dýchat. Koulel očima, ve svalech na tváři mu cukalo. Až nakonec s vydechnutím vzdal. Zbyli jsme tedy jen dva. Držel jsem předpisově ruce za zády a snažil se nepustit dřevo. Dvě minuty. Začaly se mi zbíhat sliny, ale naštěstí mi zbyl v koutku úst kousek místa, takže měly kudy odtékat. Koutkem oka jsem zahlédl, že Jirka už taky pěkně slintá. Musím vydržet.

Závody tedy spočívaly v tom, vydržet deset minut, nebo déle než ostatní, předpisově zakousnutí do dřevěného zábradlí. Předpisově znamená klečet na židli s rukama za zády, mít hlavu vykloněnou trochu jako želva a pečlivě kulit oči. Rozhodčí stojící na druhé straně zábradlí bodovali především míru koulení očí, to totiž byl rozhodující faktor, když soutěžící vydrželi všichni až do konce. Za jakékoli porušení postoje následovala okamžitá diskvalifikace. Dav, který se každou přestávku shromáždil okolo vždy mohutně povzbuzoval svého favorita. Z každé třídy byl povinen jeden soutěžící a na doplnění stavu soutěžících do jedenadvaceti se pak dělalo jakési play-off. Situace tedy každé dopoledne vypadala tak, že se v zásadě celá škola shromáždila okolo soutěžního prostoru a sledovala naše zápolení. Pravidla se už neměnila několik let a jména vítězů ligy se mezi žáky předávala z generace na generaci. Kolovaly legendy o ukousnutých kusech dřeva ze zábradlí, ale i o velikých dírách způsobených zuby soutěžících.

Takže jde o to, že pomalu ale jistě blíží přesun blogu na nový web na adresu www.nebudzombie.cz (ještě tam nic pořádného není, takže je zbytečné se tam dívat), kde bude několik novinek. Jednou z nich bude můj osobní „bucket list“ neboli seznam přání a cílů. Teď ještě není hotový a postupně ho rozšiřuji a asi ho budu rozšiřovat i po jeho publikaci, protože mě pořád napadají nové a nové věci, které bych chtěl vidět a zažít, s tím jak roste okruh mého povědomí o světě.

Až bude nový web na světě (někdy během příštího týdne), tak plánuji několik věcí. Psát minimálně třikrát týdně a jednou týdně točit vlog. Jednou za měsíc by se měl objevit článek ohledně plnění bucket listu. Z těch tří příspěvků týdně bude jeden něco jako krátká povídka, trochu rozepsaný nápad nebo etuda. Protože studuji na DAMU „herectví se zaměřením na autorskou tvorbu“ a veřejný bič je pro mě jednou z účinných možností, jak začít pravidelně psát. Navíc jsem si vědom, že než se začnou plnit stránky smysluplným textem, který by třeba jednou mohl někdo číst, je potřeba se vypsat a zjistit, jaký styl psaní mi funguje. K tomu samozřejmě budu potřebovat i vás a vaši zpětnou vazbu, takže pod každým článkem budou komentáře.

Dalším typem článku z pod mého pera bude něco podobného jako píši teď. Teda jakože ne právě teď, ale to, co tu najdete normálně. Čili různé mé experimenty, názory a úvahy. Uvidíme, kam s tím až dojdu, ale baví mě takhle psát a pevně doufám, že vás to i baví číst :).

Třetím typem článků, který bych chtěl rozjet jsou guest články. Mám ve svém okolí opravdu mnoho zajímavých lidí, kteří mají co říct. Chci se jich zeptat, jestli by sami nechtěli něco napsat na nějaké téma a publikovat to zde.

Ano chci i tebe! Co se týče vlogů ještě nemám žádný pevný nápad. Chci si nejdříve pořídit domů něco před čím budu moci točit a pak postupně najet na týdenní frekvenci, kterou jsem se snažil dodržet i v minulých případech. Mohli by mít ze začátku formu týdenních ohlédnutích za čímkoli, co jsem se ten týden naučil. Což mě samého bude motivovat k tomu, abych a) více četl b) psal c) obecně něco dělal. Předpokládám, že budu na svých cestách za splněným bucket listem hodně fotit (když bude na co), ne-li přímo točit, takže by se pak následně mohlo něco z toho objevit ve vlogu. Fotky případně na flickru nebo nějaké jiné platformě.

Zároveň bych chtěl ještě na nových stránkách zařídit nějaké RSS nebo mailing list, abyste měli vždy přístup k těm nejnovějším článkům a nemuseli se tak prodírat archivy, protože by vás to zdržovalo a to já bych nerad.

Díky neudělaným státnicím mám teď opravdu hodně času, který chci nějak využít a pokud možno tak, jak je to napsáno výše. Chci se v blogování dostat na nějakou další úroveň a posléze možná i začít psát anglicky.

Jako malej jsem nemohl být bez maminky. První tábory jsem probrečel durch celé a jelikož už byla doba mobilních telefonů, máma o mě měla docela starost. Neříkám, že mě nebavilo být s ostatními spolužáky venku a celý dny chodit s batohem, nebo dělat různá měření (chodil jsem na Přírodní školu www.prirodniskola.cz), ale prostě rána a večery odnášely především rodiče a to byl také jeden z důvodů proč jsem z tohoto úžasného gymnázia přešel na matematické. Následující prázdniny se to ale vše změnilo. Od té doby jezdím na tábory pravidelně a rád.

Pan ředitel, člověk, který je tichým vzorem

Pak nastala doba, kdy mě táta sebou bral do cizích krajů. Jezdil se svými kolegy na autokarové zájezdy, takže jsem s tátou projezdil Tunis, Portugalsko a Turecko. Všechno bylo super a jelikož to byly poznávací zájezdy, tak jsme viděli i většinu těch nejhezčích památek z dané země (dle názoru cestovky). Jenže to mi přestalo brzy stačit.

Někdy mezi tím jsem byl poprvé v zahraničí pracovat. A to sice u známých, který provozují takové táborové zařízení, předělaný zámek, kde se konají různé pobyty, ale i svatby. Tam jsme se spolužákem myli nádobí, starali se o děti a mnohdy to byla opravdová sranda, protože německy jsme neuměli skoro ani slovo. Ale tam někde jsem si začal uvědomovat, co je pro mě na cestování důležité. A mohly za to dvě dívky (jak jinak:), které tam pracovaly s námi.

Mezitím jsem dospěl (snad) a cestovat jsem začal sám se svojí milou, popřípadě s kamarády anebo taky úplně sám. Vždycky jsem toužil po horách a dobrodružstvích a tak jsem minulý rok navrhl kamarádům, že bychom mohli přejít Alpy. Staly se dvě (ne)očekávané věci. Zaprvé vrátil se mi moje stesky po domově, zadruhé jsem zjistil, že hory mě absolutně nelákají a že já rád pozoruji i jen zespoda a že mi přijde zbytečné na ně lézt. Třetí věcí, kterou jsem si uvědomil bylo to, že když na mě někdo není zvyklý, tak jsem opravdu nechutný společník. Naštěstí spolužák, co už se mnou byl v Německu pracovat, mě znal a měl obdobné názory na hory, a tak jsme každá parta chodili do cíle vlastní cestou. Dali jsme pět dnů, cca 150 km a jeli domů. Zbylí dva kluci to přešli a mají můj velký obdiv! Zpětně mi pak došlo, že nejradši cestuju úplně sám. Zajímá mě totiž hlavně ta cesta. To, že můžu jít, zastavovat absolutně minimálně a jen prostě jít.

Pak ale přišla ještě jedna kategorie. Cestování do zahraničí s přítelkyní. To je úplně něco jiného. Sotva jsem se vrátil z Alp, odjeli jsme na Krétu. Byli jsme spolu ještě v Londýně a Miláně Na těchto cestách jsem si uvědomil ještě jednu věc, která mě teď zajímá daleko víc než "dobrodružství v horách". Teď v Miláně jsme totiž poprvé bydleli u někoho přes Couchsurfing. Vittorio je supr Ital, který zasává jednu zásadu a tou je: Meet and share! Todle úsloví mě nadchlo a díky němu jsem zjistil, že daleko více než to dobrodružství mám radši, když potkávám lidi, bavím se s nimi, sdílím s nimi jejich starosti a zážitky z míst, kde jsem třeba v životě nikdy nebyl.

Selfie z Milána, unavení, ale šťastní. Velmi.

Navíc tohle není tak těžké zažít ani u nás doma v Praze. Couchsurfing je totiž skvělá platforma a umožňuje i takovéhle domácí cestování. Ať už lidi hostíte (to mě zatím míjí), nebo s nimi jen chodíte na "tůry" po Praze, vždy potkáte někoho nového z jiného koutu světa. S každým těch lidí máte co sdílet. Navíc pokud jsou ve zhruba stejném věku mají i podobné problémy (hledají práci, studují, ženský etc. vyberte si a zaškrtněte ;). Je to sice ohromně samozřejmá věc, ale nikdy mi úplně nedošla.

Co tím vším chci říct? Nebudu se vzdávat dobrodružství, jednou si ty Alpy přejdu, pěkně údolíma, třeba podél dálnice a budu se koukat na ty majestátné vrchy nade mnou a budu spokojený. Stejně jako plánuju, že se jednou podívám někam do pralesa, na Antarktidu a zpátky na Saharu do oáz (to je asi ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl). Chtěl bych zkusit přejít Nový Zéland, kus hranice mezi USA a Kanadou, nebo třeba Itálii napříč. Ale to všechno jsou velké cíle, na které budu mít celý život. V první řadě chci poznat lidi z celého světa a dát jim kus sebe a Prahy za to, že mě obohatí o své zkušenosti. A kdoví, třeba je jednou potkám ve světě znovu a budeme si vyprávět, co jsme za ta léta zažili.

Nebuď zombie! A meet and share! ;)

Zjištění první - jsem tlakový člověk. To už jsem tušil předtím, ale přeci jen bakalářka mi to pomohla více poznat. Čím blíže je deadline, tím usilovněji pracuji. To je u lidí běžná věc, ale znám i ten druhý typ, tzv. plánovače. Ti lidé co si vše rozplánují předem a vědí, kdy jedou podle plánu a kdy ne. Takový já nejsem, prostě dělám vždy to, co (psychicky) můžu a s postupně se blížícím termínem zvyšuji obrátky. To co mi na začátku trvalo dva dny, jsem najednou schopný zvládnout do hodiny. Možná mi namítnete, že jsem jen neschopný koncentrace. Ano to je asi pravda, ale já na to říkám, že prostě větší koncentrace dříve nejsem schopný. Možná bych si ušetřil mnoho stresu těsně před termínem. Problém je ten, že ten stres nemám, mám ho až u odevzdávání, kdy vím, že to všechno už nemůžu změnit. A i toho se snažím zbavit. Vždycky se totiž sám sebe ptám: Jaká je nejhorší věc, co se může stát, když to nedáš? Zatím jsem si nikdy neodpověděl, že umřu, takže cajk.

Jo to je velká otázka...

Zjištění druhé - musím si všechno psát. Běžná věc u psaní bakalářky jsou konzultace (obdivuji své spolužáky, kteří to zvládli bez nich). Dvě, tři hodiny sedíte s vedoucím práce u kafe a probíráte téma, které zpracováváte. Všechno je jasné. Přijdete domů, máte začít programovat a víte kulový. Začal jsem si psát poznámky z toho, co mi říkal. Nerad píšu rukou, protože se u toho hrozně kroutím a pak mě akorát bolí záda, takže jsem si vyvinul něco jako systém, jak psát poznámky pokud možno efektivně s co nejmenším počtem tahů tužky. Tato metoda obsahuje hodně šipek, obrázků (schématických) a odkazů na články, o které jsem vedoucího na konci konzultace vždy požádal. Žádný velký psaní všeho, jen to z čeho ty informace mohu získat. Je to prospěšné pro obě strany. Vedoucí může mluvit prakticky nepřetržitě a já si pak doma musím zkonstruovat znovu to, co říkal, neboli si to znovu celé projít a pochopit to. Pro kontrolu jsem ještě začal psát mejly vedoucímu, když jsem přišel domů a znovu si probral problém, s tím, co udělám. Když jsem to pochopil správně bylo mi odpovězeno něco ve smyslu "přesně", když ne, tak mi bylo vysvětleno znovu tentokrát písemně (takže více polopaticky), co mám udělat.

Zjištění třetí - naučil jsem se psát e-maily. Mám smartphone, ostatně asi jako už většina lidí v republice. Na něm internet. Když přijde email, tak to cinkne. V zásadě tedy čtu emaily ihned (teď už ne, bych se totiž zbláznil). Nicméně neodpovídám na většinu z nich. Občas se zapomenu i u smsky. Co mě bakalářka naučila, bylo odpovídat. Pokud možno hned. Přijde v pátek odpoledne email od vedoucího? Nenapíšeš mu hned (do dvou hodin), nebudeš vědět co máš přes víkend dělat, ztratíš čas, protože přes víkend se na pracovní emaily prostě neodpovídá. Takže odpovídat bylo naprosto zásadní a to co jsem do té doby nedělal se stalo normálem. Dál jsem se naučil psát emaily jako takové. Nerad se lidí ptám, přijdu si hloupě. Ale tady se už od začátku počítalo s tím, že jsem spoustu věcí neměl a nemohu je vědět, takže se zeptám. A popravdě konzultace jednou týdně není tolik času, aby vám vedoucí stihl odpovědět na všechny vaše otázky. Zvlášť, když to potřebujete vědět hned a nemůžete to nikde najít. Toto se samozřejmě promítlo i do osobního života, protože se už nebojím tolik zjišťovat různé věci (další úrovní je pro mě telefonování). Prostě jsou to jisté psychické bloky, které se musí odstranit.

Zjištění čtvrté - dělám věci hned. Teda aspoň některé. Ale co se práce týče, tak když už je jednou začatá, rád dělám úkoly hned, dokud je chápu. Stalo se mi několikrát, že jsem to odkládal a pak nevěděl, co mám dělat. Je to logické například v kuchyni. Když jsem teď sám doma, tak když vařím všechny použité věci rovnou myji. Jelikož dělám maso, tak to stíhám, protože ho můžu nechat chvíli opékat, že jo. Takže po obědě akorát umyji pánev, talíř a příbor. Navíc nemusím jen čumět do té pánve, ale něco užitečného i dělám a šetřím tak i čas, který bych tím strávil po obědě.

Zjištění páté - musím cvičit. Je to jednoduché. Sedíte celé dny u počítače. Když se neprotáhnete, zakrníte. Ale to byste zakrněli stejně i kdybyste u toho počítače neseděli. Seděli byste totiž někde jinde. Takže určit si mezníky a po jejich splnění se jít odměnit pár shyby, kliky, swingy, čímkoli je zrovna po ruce. Stejně tak jídlo je důležité. Protože jinak nejenom zakrníte, ale ještě strašně přiberete. Týden před odevzdáním jsem vážil těsně nad 90 kilo. Pak jsem si to konečně uvědomil, začal jsem něco dělat (výše zmíněné, že mi to trvalo,co?) a hle dneska po třech týdnech o šest kilo méně. O síle nemluvím, dostávám se konečně na stará maturitní čísla.

Zjištění šesté a asi poslední - vstávej ráno, choď dřív spát. Nevím jak moc fungují ptáčata a sovy. Myslím si, že spíš ne. I když věřím, že někomu se prostě v noci líp dělá, ale většinou je to jen proto, že to nikdy nezkusil ráno. Zkuste to. Vstávat v pět, šest a začít pracovat za úsvitu. Chodit spát okolo desáté je taky fajn a dny jsou pak takové nějaké delší. Měl jsem to štěstí, že mi má milá vstávala ráno do práce v půl šesté, takže jsme vstávali spolu. Naučili jsme se to a pak už to šlo hladce dále dodržovat. Byť s tím samozřejmě šoupem, dle toho, jak moc jsme společenští den předtím.

Svítání má sílu. Zdroj: http://www.nebeske.cz/sumava/

No a to je asi vše. Bakalářka mi dala hodně i pro učení se na státnice. Takže mám teď aspoň hrubý plán, ale vím, že ho budu moci zahušťovat směrem k termínu. Vstávám brzy a začínám se učit brzy. Cvičím po každé přečtené otázce. Okolo poledne mám pauzu na vaření, psaní, čtení,povídání. A večer být pěkně v klidu s tím, že se všechno splnilo a nikam mi neujíždí vlak.

Nebuď zombie!

Nejdříve bych chtěl upozornit, že nevolám po královské rodině a obnově feudálního systému, neříkám, že je to špatné, ale přecijen dnes má člověk daleko více možností, co dělat a kdyby měl být poslušným poddaným, možná by se ne na všechno z toho dostalo a někdo by tak ze svého stavu mohl velmi lehce minout to, v čem by byl býval dobrý.

Na šlechtických rodech se mi líbí především kontinuita, se kterou žijí. Pochybuji, že kdo z vás ví, kdo byl váš praděda, kde vyrostl či pracoval. Hodně lidí dnes nedá ani jméno svých babiček za svobodna. Stejně tak s pohledem do budoucnosti je to podobné. Kdo dnes myslí dál, než na jednu generaci? Málokdo. Je nám v zásadě jedno, kde budou žít naši vnukové a vnučky. Smýšlení přežívajících šlechtických rodů je jiné. Zajisté je to dáno majetkem, který mají. Nežijí od výplaty k výplatě. Ale úctu k těm, kteří to, co teď vlastní, vybudovali, tu zachovali. Stejně tak oni dál pokračují a budují ne pro své syny a dcery, ale i pro své vnuky.

Být šlechtic znamená mít modrou krev. Tohle rčení asi nebude náhoda. Znamená to, že se lidé v šlechtickém stavu chovají jinak. Když se podíváme na slovo „šlechta“ vychází ze starého neměckého slova slahta, které znamená rod, pak si můžeme odvodit slovo „šlechetný“ a máme to, jak by se šlechtic měl chovat. Proto ta modrá krev. Taktéž se šlechtickým stavem jsou spojeny znaky. Každý znak zavazuje toho, kdo ho nosí a je symbolem kontinuity a úspěchů rodu.

Fascinuje mě příběh hraběte Jana Dobrzenského z Dobrzenicz. Tento pán, nucen komunisty (jako dítě s rodinou) se vystěhovat do Francie, se po revoluci vrátil. Restituoval svůj rodný zámek v Chotěboři, který byl v havarijním stavu a úplně prázdný. Rozhodl se obnovit tento zámek tak, jak byl a udělat z něj rodové sídlo. Skoupil všechen původní nábytek a vybavení, které našel, zámek se opravuje a hrabě tam bydlí. Je to místo odkud řídí orleánskou větev řádu sv. Lazara. Sám o sobě je to velmi přívětivý starší pan, který toho hodně zná. Většinu svého života mluvil francouzsky, takže když mluví česky, tak nějak hezky šišlá. Jeho osobně mrzí, že jeho děti zatím česky moc neumí (není divu, když žily celý život ve Francii), ale učí se. Není to žádný snob. Sousedi v Chotěboři a jeho bývalí spolužáci mu tykají a říkají Jendo.

                                 Znak rodu Dobrzenských, čáp se pojí k rodinné pověsti o vojákovi v tureckém zajetí. (zdroj historickaslechta.cz)

Co tím chci říct? Tento pán může svůj rod vystopovat neskutečně daleko. Jeho příbuzní se provdávali a ženili po celé Evropě. Dnešek už je jen odleskem toho, co zažívali kdysi. On sám ale neztratil nic ze své šlechetnosti a mě osobně svým přístupem k rodině/rodu inspiruje. Je mi jasné, že ne všichni šlechtici jsou takoví. Určitě se někde najdou ti, kteří jsou na temné straně síly. Ale ať jsem se seznámil s kterýmkoli, které jsem měl tu čest poznat, byli to lidé neskutečně vzdělaní a rozumní. Už jen proto, že jim nejde pouze o jejich osobní blaho. Mají možnost pomáhat a to dělají, viz činnost řádu sv. Lazara, kde je hodně šlechticů z celého světa.

Dneska to bude o pocitu z ledových koupelí, takže pokud jste zimovřiví už jen při čtení o ledu, možná radši nečtěte. Anebo naopak, čtěte dál a pak to zkuste, třeba se té zimovřivosti zbavíte.

 Začal jsem s tím teprve nedávno, viz předchozí příspěvek, ale začlo mě to nesmírně bavit. Jak jsem se k tomu dostal? Četl jsem si Čtyřhodinové tělo od Tima Ferrise a došel jsem ke kapitolce o ledu. Tam byl příběh člověka, co přemýšlel, jak jí Michael Phelps (ten co vyhrál snad všechny plavecké závody na jedné olympiádě). Michael Phelps totiž sní strašně moc, ale opravdu strašně, kalorií. Ten člověk, co o tom přemýšlel nebyl žádný nýmand a pěkně si to spočítal a zjistil, že Michael Phelps má větší příjem než výdaj. Ale pokud jste někdy viděli Michaela Phelpse v plavkách, asi tomu nebudete věřit. No zkrátka, chvíli nad tím dumal a zjistil, že zapomněl na jednu proměnnou. A tou je výroba tepla.

Dalším takovým milníkem v mém pátrání po vlivu studených sprch a koupelí na lidský organizmus byl ten, že jsem narazil na Wim Hofa. Tenhle Holanďan je přírodní úkaz. Bez vody zvládl maraton v poušti, v trenkách a bos běhá maratony v Arktidě. Drží rekord ve vzdálenosti, kterou kdo dokázal uplavat pod ledem, v trenkách téměř vyšplhal na Mt. Everest. To mi znělo jako spousta zajímavých věcí. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku The Iceman. Když se podíváte na fotky, jak ten pán vypadá, zjistíte, že to taky není nějaký tlouštík. A na svůj věk vypadá pekelně dobře.

Kde je tedy zakopaný pes? Ve studené vodě. Pamatuju si, že když jsem byl malý, tak mi táta vždycky říkal ať se na konci sprchování umeju ještě studenou vodou, že mi pak bude teplo až vylezu ze sprchy. Ale protože mě k tomu nenutil, nikdy jsem to nedělal, protože jsem zjistil, že teplá voda je daleko příjemnější než studená. Pro tátu to byl zvyk z vojny, takže už byl zvyklý. Dnes už jsem starší a snažím se vybudovat podobný návyk, který po mně chtěl táta kdysi. Akorát v ostřejší verzi. Teplou vůbec nezapínám. Není důvod.

Jak jsem postupoval? Nejdříve s citem. V klidu jsem se umyl teplou vodou a na konec přes vlažnou došel ke studené. Ale ne nějak moc studené, rozhodně ne té, co se skrývá na úplném konci stupnice sprchové baterie. Stačila mi tak minutka a měl jsem dost. Tenhle způsob určitě funguje, ale asi to chce mít trpělivost a postupně si přidávat. Mě trpělivost při narození minula obloukem, takže jsem přišel na variantu číslo dvě. Jednoho dne jsem se prostě rozhodl a otočil kohoutkem, kam až to šlo na studenou stranu. Bohužel jsem si neuvědomil, že mám sprchu zrovna na zádech. No...křičel jsem, jak malej Jarda, nicméně pak jsem si zvykl a začal pozorovat své chování.

Tak zaprvé, když začínáte s ledovou vodou, vše se zpomalí. Vaše pohyby, myšlení etc. Jediné co se zrychlí a razantně prohloubí, je váš dech. To je dost zvláštní úkaz, ale určitě souvisí s tím, že tělo potřebuje víc kyslíku, jen jsem ještě nezjistil, proč ho potřebuje tolik. S tím souvisí i to, že kyslíku začnete mít trochu příliš, takže začnou brnět zuby, možná se budete trochu motat, ale to všechno přejde.

Čím víckrát totiž tohle uděláte, tím více si vaše tělo zvykne. Dneska už doma ve sprše přebytek kyslíku nemám. Mám ho tak akorát, aby mi nebyla zima. Neřvu na celej barák a dokážu si umejt i hlavu. Trvalo mi to asi tři, čtyři dny sprchování dvakrát až třikrát denně. Do té doby to bylo jako peklo. Nicméně teď je to v pohodě. Než přišel nový level a to je ledová koupel. To je ještě o stupínek lepší :).

Jestli chcete motivaci, proč to dělat, tak vám ji rád dám. Ten pocit, když z toho vylezete je totiž k nezaplacení. Mě fascinoval natolik, že jsem se při výlezu ze sprchy první týden vždycky strašně rozesmál. Jste krásně červeňoučtí a je vám hezky teplo. Navíc se prostě cítím líp. Začal jsem si s tím hrát o trochu dříve než s paleem. Takže vím, že dobré pocity nemám jen z jídla.

A výsledky? No jsou takové, rodina byla celá nemocná a já nic nechytl. To může být náhoda anebo taky ne. Pocitově se mám o hodně lépe než předtím. Lépe se mi spí, mám větší chuť k jídlu. Když se přežeru masa, což se mi teď stává docela často, páč ho umím uvařit fakt dobře O:-), tak mě zachraňují právě ledové sprchy či koupele. Není lepší cesty (pro mě), jak nastartovat vnitřní plamen, který to všechno sežehne.

Takže neváhejte a běžte do toho, zas to trochu změní váš život. A když vás to nechytne, tak jste to aspoň zkusili. Ale dejte tomu aspoň ten týden, než se tělo otrká. Až budete pokročilí, doporučuji si nařídit budíka vedle sprchy (mně stačí normální timer na telefonu) a zůstat pod proudem aspoň pět minut. Totéž následně ve vaně a postupně prodlužovat dle libosti. Sám jsem zvědav, kde je hranice, ale musíte na sebe dávat pozor, ať vám něco neumrzne.

Nebuď zombie!

Asi jste si všimli, že sem zas tak moc nepíšu, možná se to někdy změní, ale možná taky ne. Píšu, když mám důvod. A ten teď je.

Poslední dva týdny se snažím vyřadit ze svého jídelníčku pečivo, obilniny, cukr etc.  a postupně přejít na paleo stravu. Pomohlo mi v tom super inspirativní čtení od Tima Ferrise (4 hour body)  a Marka Sissona (Primal Blueprint). Obě knihy jsem už znal déle, ale teď se mi konečně dostaly do ruky a mohl jsem se jimi začít tak trochu řídit.

Jak vypadá moje strava teď? No poslední tři, čtyři dny jsem v ústech neměl rohlík, nebo chleba. Sušenky jsem neviděl ani z rychlíku. Ke snídaní si dělám míchaná vajíčka se slaninou a brokolicí. Občas si k tomu přidám nějaká semena. K obědu jsem nejdříve jedl maso a něco (klasický oběd), ale něco jsem postupně vyměnil za zeleninu. Takže žádné brambory, rýži a těstoviny, jen zelí, brokolice, papriky a rajčata. K večeři pak stačí nějaký zbytek od oběda. Úplně bohatě.

Moje dnešní snídaně. Not bad ;).

Jak se cítím? Daleko líp. Krom občasného cvičení s kettlebellem (www.kb5.cz), abych nebyl úplně rozlámaný z neustálého sezení u počítače, vlastně nic nedělám. Chodím každý den na vlak několik set metrů. Chodím po Praze. Chodím po zahradě. Nic zvláštního. Snažím se slunit na sluníčku (vitamin D), ale ne víc jak efektivní dávka, tzn. cca 15 minut, víc není potřeba. Taky jsem se začal zhruba třikrát denně sprchovat studenou vodou (vygooli si Wim Hof method, mazec) a je to asi nejlepší pocit z celého dne.  Hlad rozhodně nemám, ale trápí mě něco jiného.

Trápí mě totiž chuť. Celý život baštím rohlíky, chleba, sušenky, čokoládu a další podobný věci, který jsou v něčem pestrobarevným zabalený. Vlastně je to docela nechutný, když nad tím přemýšlím. A tělo si zvyklo. Nebál bych se říci, že si vypěstovalo závislost. Můžu se totiž porovnat se svojí přítelkyní. Ta tento "režim" drží se mnou. Je akorát přesně spokojená a nic ji nechybí. Fyzické aktivity má více než já, protože aktivně trénuje (a já kynu :)). Má tedy větší výdaj, jí menší porce (je to holka, že jo), ale nic ji nechybí. Kdežto já mám pořád na něco chuť. Nemám hlad, to ne. Chuť. Doslova se mi sbíhají sliny, když cítím něco dobrého. Pekárnou počínaje, fast foodem konče, a to jsem nikdy do fast foodu pravidelně nechodil.

Začal jsem si tohle uvědomovat a přemýšlím, čím to je. Zatím jsem došel k názoru, že má závislost je velmi jednoduchou závislostí na cukru. Moje tělo potřebuje cukr. Chce ho. Ale nedostane ho. A já tím pádem dostávám chuť vykoupit celé zmrzlinářství. Podstata palea tkví v tom, že místo z cukru tělo začne brát energii z tuků. Asi se blížím k tomuto bodu. Začnu spalovat tuky. Ale musím si projít doslova absťákem po cukříku.

Proč tohle píšu? Píšu proto, že musím. Uvědomil jsem si, že je důležité přemýšlet o tom, co jíte. Ne kvůli váze. Ta se mi drží v zásadě stejně (ano zhubl jsem už asi 4 kila za dva týdny, ale co..). Ale kvůli tomu, že sami nevíte, dokud s tímhle experimentováním nezačnete, na čem vaše tělo "jede". A právě tohle prozření se mi zdá jako nejdůležitější. Neříkám, že paleo je jediný styl jídla. Každý si může a měl by jíst, co chce. Ale zkusit si to takhle omezit a zjistit o sobě něco nového, je něco, co vás zase může posunout o kus dál.

Mě to posunulo minimálně ve dvou věcech. Vím, že jsem závislý na cukru a teď zrovna to chci překonat, takže jen tak neskončím. No a taky jsem zjistil, že mě baví ty věci vařit. Rád připravuji maso. Můžete to udělat na sto různých způsobů. Teď jsem šest dnů žil na vepřové pleci. Uznávám, není to nejlepší část vepříka, ale je dobrá. Každý den jsem měl jiné jídlo. V životě jsem předtím žádné z nich nevařil. Jen jsem nebyl líný, otevřel internet a něco si našel. Nebo jsem experimentoval. Stačí vám málo. Kvalitní tuk, nějaká zelenina, sporák a maso. Nebojte se toho a zkuste to.

Jeden z experimentů. Chutnalo to tak, jak to vypadá. Grandiózně.

Přeji vám všem, ať máte chuť sami se sebou trochu experimentovat. Stojí to za to. Vymyslel jsem si pro to takové heslo. Nebuď zombie!

Tak jsem poprvé něco napsal do školy. Název "Pokladač otázek" je pouze orientační, protože oficiální, zatím není vymyšlen. Užijte si to a pokud budu mít čas, brzy přibyde video se mnou, jak to čtu.

Ne vždy, když se vzbudíte s nepříjemným pocitem, že nejste ve svém bytě sami, to nutně musí být pravda. Ale to není tento případ. Právě závan jakéhosi nebezpečí mě probudil. Opatrně jsem zvedl hlavu a podíval se na budík. Přes celý ciferník byl nalepen růžový štítkový papír, který mi svým nápisem říkal: "Už jsi vzhůru?" Rozhlédl jsem se okolo, ale žádné stopy toho, jak se tam papírek mohl objevit jsem neviděl. Strhl jsem ho a zahodil někam na podlahu. Bylo půl šesté ráno. "Stejně bych vstával za půl hodiny, tak co," řekl jsem si a vydal se hledat oblečení. Nebylo tam, kde jsem ho včera nechal. Bylo složené ve skříni a na něm zas ten růžový papírek, ale jiný, protože nápis na něm hlásal: "Nechtěl by sis tu uklidit?" A zase nic k tomu. Přišlo mi to divné, přinejmenším proto, že pokud vím, tak až na psa s kočkou opravdu žiji sám. A já si včerejší večer pamatuji. Tohle jsem nedělal. Oblékl jsem se a růžový papírek nechal ležet ve skříni. Při cestě k ranní hygieně jsem potkal další: "Jak se dneska máš?" Začal jsem mít trochu strach. Vstávám do školy, na žerty nemám čas. Přemýšlel jsem, kdo všechno má od mého bytu klíče. Rodiče, babička, nejlepší kamarád Honza... Zbylou cestu do koupelny jsem uvažoval nad tím, kde je nějaká skrytá kamera. "Za zrcadlem?" Stálo na dalším papírku, tentokrát jasně oranžovém. Vykřikl jsem. Tohle ne. To není možný. Vyrazil jsem z koupelny s kartáčkem v ruce. Vedle sebe na stěně jsem zahlédl záblesk jedovatě žluté: "Nechtěl sis vyčistit zuby?" Zhroutil jsem se na podlahu. Dělo se něco, co se dít nemělo. Přímo u mé hlavy se během mrknutí oka objevilo: "Chceš vědět, co se stalo s kočkou?" Narůstala mi tepová frekvence, kočku i psa miluji více než sám sebe, jestli se jim něco stalo. Zavolal jsem na ní. Zavolal jsem podruhé. Zavolal jsem potřetí. Ozvalo se mírné zarachocení a viděl jsem, jak se ospalá škrábe z krabic. Na chvíli jsem si oddechl, ale pak jsem se vyděsil. Na hřbetě už jí z dálky svítila oranžová: "Nic, ale hádej kde je pes?" Krve by se ve mně nedořezal. Bílý jako stěna jsem vcházel do kuchyně. Byl zapnutý sporák a na něm hrnec. Na pokličce stálo: "Tady?" Bál jsem se to otevřít, nevěděl jsem, co mě čeká, ale měl jsem velmi nechutnou a přesnou představu. Trhnutím jsem otevřel hrnec. Podíval se dovnitř. A viděl bublající vodu. Uf. Z druhé strany hrnce však stála další zpráva: "Už jsi viděl špajz?" Otočil jsem se a chytil kliku špajzu. Otevřu dveře a nahlížím dovnitř, ale v policích je vše tak, jak má být. Cítím mírný zápach. Něco chlupatého se mi lehce otřelo o rameno. Ohlédnu se a pohlédnu na vnitřní stranu dveří. Omdlím.

 Nebát se pozvednout hlavu je moje dnešní heslo. Když totiž narovnám ten balvan připevněný k páteři obratlem, který znamená svšt, vidím nové věci. Přes obrys monitoru, mám možnost pozorovat svoji komnatu. Přímo naproti mně jsou pověšené kalhoty a sako. Vlají si bezuzdně na dveřích, zplihle a zklesle, jako kdyby tam byly odloženy a nikdo se už o ně neměl postarat. A přitom musí vědět, že až ráno vstanu a pojedu do Prahy, tak na ně nezapomenu a oba si je obléknu, protože prostě nemám jiné.

Když mi oči sjedou trochu výše, všimnu si zavěšeného kříže nade dveřmi. Ze dřeva, skromný, bez Krista. Jen kříž. Dvě dřívka vpasovaná do sebe, znamenající pokoru, která spasila svět. Jsou tmavě hnědá, jako čerstvě vyjmutá luční hlína. Podobně i on vyvěrá uprostřed stěny a dlí nade mnou v této místnosti.

Vedle něj je pak připomínka mého jména – František. Odkuď je, kolik lidí ho nosí a jak jinak mi lze též říkat. Nesmím nikdy zapomenout na význam svého jména a ani na jeho původ. Ale to enní to hlavní. Zásadní je vědět, co to jméno znamená pro mě a jak na mě působí jeho různé proměny. Představa mého jména je pro mě zásadní.

Na rámu dveří se ještě krčí pamětní medaile řádu sv. Lazara. Za pomoc námi skauty jim poskytnutou v rámci příprav jejich slavností. Ani nevím, že ji tam mám vystavenou, ale když ji teď pozoruji vzpomínám si na hrdost jakou jsem v sobě měl, když jsem ji dostal. Byl jsem rád za to, že jsem mohl pomáhat při něčem takovém jako je přijímání nových členů řádu. Tísní se mezi křížem a kabičkou s význami mého jména, přemýšlím proč jsem ji tam tenkrát dal. Asi proto, abych ji měl neustále na očích a aby připomínala, že nezištná pomoc je ta správná.

Na druhé straně od kříže je nikdy nerozbalená lžička z jednoho anglického hradu, který jsme navštívili se školou, když mi bylo čtrnáct let. Byl to můj první den v Anglii a samozřejmě jejich první hrad. Zároveň jsem konečně viděl někde plný vodní příkop a pamatuju si dodnes jak jsme leeli na loučce a koukali přes vodu na hradby. Ta lžička je zvláštní, má totiž vytvarovanou rukověť. Na jejím konci je zmenšenina toho hradu. Pamatju si docela přesně to jak vypadal, ale nikdy si nemohu vzpomenou na jméno. Lidská paměť funguje velice zvláštně.