ŠATY DĚLAJÍ ŽENU

…Ahoj Andreo.

Tak takhle si představuji svoje sezení na skupinové terapii. Začalo to úplně nevinně. Ještě před pár lety byste v mém šatníku nenašli nic, co by nebylo uprostřed sešité. Léta jsem trávila při nejlepším v šortkách a i to bylo až až - ano, mám trochu komplex ze svých nohou a miluji pohodlí, čili představa toho, že ukazuji svá bujná stehna a nosím se na něčem, co má víc jak tři centimetry v podpatku mě naplňovalo hrůzou. 

K té transformaci v Ženu, mému vylíhnutí z kalhotového a keckového kokonu, došlo postupně. Za svůj milník považuji mojí první, ručně šitou sukni…

Mám to štěstí, že jeden z mých nejlepších přátel je ve volném čase krejčí a je se mnou na stejně posedlé vlně, takže naše tvoření se rovná alchymii, kdy řešíme každý šev a přišitý patentek (to bývá moje práce, víc toho nezvládám, i když jsem jinak celkem zručná - fakt!). Tahle kolovka mě vyšla se vším všudy na pět stovek a jednu plněnou sekanou, a odstartovala odpoledne se zapíchanými špendlíky všude po těle, návštěvy v Mrázových látkách a smrtící nálety na sekáče (po těch většinou už nezbývá na jídlo a další zbytné věci).

Moje srdce našlo svůj šatičkový ráj ve 40. a 50. letech. Trvám na tom, že od 70. let nevzniklo nic, co by stálo za to a když už, tak to byla stejně inspirace léty předchozími. A v tom mi určitě dá za pravdu i Madonna a všichni její fanoušci…