Ehm...

tisíckrát jsem po té vodě plul

tisíckrát jsem po stavidlech chodil

celou tůň jsem v náruč obejmul

  tisíckrát jsem převozníka prosil

tisíckrát mi k sobě pokynul

tisíckrát jsem přísné vlny hladil

směnil to za jídla plný stůl

  tisíckrát jsem zhlédl bílé lodi

tisíckrát mě klidnil moře šum

tisíckrát si vánkem hlavu zchladil

z vlasů si pak vysypával sůl

  tisíckrát jsem racky zdola zdravil

tisíckrát si bosé nohy zul

tisíckrát se s němou rybou bavil

tisíckrát v loďce odpočinul

  tisíckrát se ode dna odrazil

tisíckrát na slunci utonul

tisíckrát na vlastní oči viděl

spatřil jsem, jak vítr plachty dmul

  tisíckrát jsem temné bouře zažil

tisíckrát jsem s hladinou usnul

tisíckrát jsem námořníkům pravil

že bez vody by každý zahynul

  tisíckrát své srdce vodou svlažil

láskou k ní jsem hrdě zaplanul

víš, mně oceán se vlévá do žil

a v očích mi kondenzuje sůl

  tisíckrát jsem na moře vyrazil

"Krásu růži vzít, voněla by znova?"

Vidíte? Už nejde staré přepsat

A nové vytvořit

To všechno, co kdy kdo napsal

Ubírá jas

Stahuje mi hrdlo a natahuje čas

Nikdy neumře a nezůstane sama

Je to dáma

Nemusí to být je dřina

Na štěstí se zapomíná

Co je uvnitř, když jsi prázdný?

Kdybych fakt uměla vidět do budoucna

Za tebou by byla jen rozkopaná země

A cedule s nápisem "Přejděte na druhý chodník"

Ležící jen tak u dna

S tebou v tý jedný jámě ...

Ses asi zbláznil, nemůžu ti pomoct

Hledat cestu z místa, kdes byl vloni

Co tak stojíš a koukáš na mě?

Jako bych nebyla ta

Kdo tě tam hodil

OK, jdu teda na druhou stranu

Když to tu píšou, nebudu se hádat

A ty se moc nesměj, jsi stejně v háji

Jako já ve tvojí jámě

Ležíme v posteli tělo na tělo

Jedinou hláskou to celý zbořit můžem

Ležíme v tichu, jako by se mluvit nesmělo

Pořádně nevíme, kdy kocovina začne

Blbě mi není, ale ta morální už asi probíhá

Každej tvůj dotek mi tělo i mysl napne

Frustrace z toho mě, zdá se, dostihla

Každá má buňka se tvýho hlasu bojí

Že vyřkneš soud a nic ho nezmění

Už tak si nesu rány, co se nikdy nezahojí

Takže si zvedám podprdu z topení

Máčíme svoje zvadlý duše v pivu

Tím, že lejeme si ho do schránek

A s každým dalším, na který máme slinu

Tvoříme z pochmurnýho konce začátek

Děláme, že k sobě ladí naše cigarety

A že to oba dostatečně zahřeje

Když propleteme svoje kožní deriváty

A tak nám vzniká nekonečně velkej mnohoúhelník.

Pácháme si tu svý vlastní drobný vlastizrady.

A možná že k tomu přijde i kouzelník.

U piva, nejvíc znalí historie i osudu

Počítáme, kolik drobnejch nás z toho vyplatí.

A když si řekneš "Tak to nechci, já v tomhle žít nebudu"

Nejspíš si dřív nebo pozdějc i tak nasereš do gatí.

"Změn život, než život změní tebe."

Se snáz řekne, než doopravdy vykoná.

Ale stejně ti furt cpou, že na dosah máš nebe.

Pro jednoho prázdné stránky

Toužící znát dotek linky

Pro někoho mladá kůže

Co zapustit inkoust může

Bílé plátno, holá stěna

Čistý ubrus, sál, ozvěna

Černá slída, v ruce křída

Jinému smrt napovídá

Múza nebo inspirace

Hnusná děvka, pěkný zrádce

Svůdná, křehká milenka

Moře a slunce a nejlíp i románek

Cos stihla, stihlas, jedeme nazpátek

Solená tráva a hranatej oblázek

A u každý snídaně

Ty stejný kvanta otázek

Nikdy ne pod obraz, jenom pod obrázek

A nebreč

Žes vyměnila

Dřinu za lesk pozlátek

...

Byla jsem jedna z těch, co nemůžou volat cizím

A už nejsem

Byla jsem jedna z těch, co cizí kredit sklízí

A už nejsem

Byla jsem nemravná, docela otravná

To teda pořád jsem

Ale stesk z toho ve mně už pomalu mizí

Byla jsem jedna z těch, co žalem smutek léčí

A už nejsem

Byla jsem jedna z těch, co nesdílí svou péči

A už nejsem

Sice jen na krátko, pořád jsem telátko

Zatím jen v půlce jsem