Slovenian Story

...

Tohle musím napsat rychle, než ze mě opadá nadšení. Opadá? Na to jsem sama zvědavá. Tohle totiž bude celé o tom, že… Slovinsko a Lublaň obzvlášť se doporučuje! Na výlet, na dovolenou, na Erasmus. Je opravdu fajn. A ano, píšu to se značnou dávkou zaujetí a nejsem ani trochu objektivní. Jenže každý, kdo (by) měl to štěstí strávit tam pár měsíců a malinko tu kouzelnou zemičku poznat, by mi musel nebo musí dát za pravdu, že je to tam prostě moc fajn!

Kde jinde najdete moře, hory, jezera, jeskyně a další přírodní parádičky tak blízko sebe? Někde nejspíš ano, ale přidejte k tomu krásné hlavní město smysluplné velikosti (nebo lépe řečeno maličkosti), kde se dá v podstatě kamkoli dojet na kole nebo i třeba jen dojít pěšky. Přihoďte, že jste student a že ve Slovinsku se na ně opravdu myslí a tak za méně peněz než v Praze dostanete lepší kolej a v restauracích se najíte za mnohem menší částku, než těžce vydělávající Slovinci. Když navíc k tomu máte to štěstí a studujete FDV (Fakultu sociálních věd… ostatní nemohu posoudit), můžete navštěvovat pěknou školu s peckovou knihovnou a jako na Erasmáka se na vás myslí celkem dobrým výběrem předmětů v angličtině. Když si je ještě ke všemu dobře vyberete, nemáte šanci nemít pocit, že Erasmus v Lublani (i když i to učení občas dalo zabrat, ale o tom většinou nikdo moc nemluví) byl vážně dobrá volba. A je jedno, jestli bydlíte na pěkném celkem klidném Bežigradě, divočejší ale i veselejší Rožné Dolině nebo někde na bytě. Kongresní trg, hospůdky a jiné podniky v centru a hlavně kamarádi to jistí. Ti jsou totiž po spokojenosti se vším kolem taky dost podstatná přísada.

Kdyby snad tohle někdy četl někdo váhající nad tím, zda jet či nejet studovat do zahraničí, tak Neváhej a jeď! Erasmus je skvělá věc. Nejen, že člověk vypadne ze stereotypu, ale to všechno a všichni, co tam pozná, to už mu pak nikdy nikdo nevezme. Díky za rozšíření obzorů, obohacení o nové tváře, hlasy, názory, kopy smíchu, místa, pohledy a výhledy.

Je leden (ano, to co vidíte nahoře je skutečně leden), tak už bych se konečně mohla dokopat něco napsat - říkala jsem si tak v prvních dnech měsíce a měla přitom na mysli školní povinnosti. Teď, když už je mám konečně téměř vyřízené, nabyla moje myšlenka nového významu. No jo, tak když už jednou máš ten blog, tak bys tam mohla taky něco napsat. Konec Erasmu se pomalu blíží...

Konec Erasmu se pomalu blíží a já se zrovna začala i ve škole cítit jako doma. Ono když tam začnete díky nadbytku studenstkých bonů (takový ty super slevy na jídlo, takový to jak bych řekla Zuzce “když musíš zatelefonovat”) chodit i pro snídaně nebo večeře, když tam mají dobré kávy a relativně levné pivo a když si i o víkendech jdete chtě nechtě sednout do knihovny, tak asi nezbývá jiná možnost. Už jsem se probloudila všemožými uličkami při hledání rozličných schránek a kanceláří. A hlavně, když se vrátím k tomu jídlu, v NetCafé už mě část obsluhy pokoukla a poslední dobou se tak stává, že už ani nemusím hlásit, co chci sbalit do pytlíčku (jo jo pěkně do papírovýho jak za starých časů, bagety, jogurty, ovoce) a už se mi to nese, to je paráda.

Konec Erasmu se pomalu blíží a to znamená, že už jsem se téměř prokousala bolavými i méně bolavými zkouškami a společně s dalšími neslovinskými spolužáky se musela od srdce smát, když se nás jedna profesorka zeptala, jak jsme si užili relaxační semestr. No ok, jako byl to větší oraz, než když chodíte doma do školy, do práce a řešíte kdejakou pitominu kolem (ani práce ani pitomin jsem se ani tady nezbavila, ale i  tak). Zadarmo to teda ale zdaleka nebylo a kolik jsem toho našprtala, objevila a zjistila za jeden semestr, to se sama divím! Nekecam!

Už byla tma, Prešernov trg pátek odpoledne a já tam stála sama uprostřed anonymního slovinského davu.

Na černém nebi svítily hvězdičky, na pódiu u řeky slovinské dětičky zpívaly dojemné slovinské písničky (viz dole)

Week of happy moments - tak k tomu mě před týdnem vyzvala má kamarádka Monička. Jeden týden každý den najít tři věci, které mě dělají šťastnou. Jo, píšu to nakonec česky, protože vím, co je nejpohodlnější mým nejvěrnějším čtenářům. Nejradši bych si celé to své štěstí nechala pro sebe... Ale třeba to takhle donutí i další z vás zkusit to taky. Nebolí to ;-) Pondělí 7.11. * Dostala jsem nejkrásnější obálku - už když mi jí slečna na recepci se závistí předávala, věděla jsem, že přiletěla ze Švýcarska. Krásně pomalovaná oblálka plná ,,co nejplacatějších" supráckých věcí včetně žůžových skořicových žvýkaček a dopisu na parádních papírech... prostě Káťulka!

* Ach sladký spánek, sladký odpolední spánek s svit sluníčka na hlavě. Ne, světlo mi po noční práci a chvilkovém přemáhání ve škole opravdu v usnutí nebránilo.

* Pondělí večer, jazz v Zoo a pak (vynechám-li omylnou cestu do Metelkova) tanečky v Parlamentu a noční mrazivá jízda na kole.

Úterý 3.11. * Po pár hodinách spánku a pár minutách chůze mrazivým mlhavým ránem jsem v 8:30 seděla ve škole. Neseděla bych, kdybych neměla předmět Corporate Social Responsibility (Společenská odpovědnost podniků), který mi za to úterní vstávání stojí. A víte co bylo nejlepší? Když jsme v deset roztáhli žaluzie, venku bylo nádherně - viz fotka z okna školy! (A ještě šťastnější mě dělá fakt, že mi to do školy trvá asi tak dvě minuty - viz fotka - ta hnědá budova schovaná za stromy, to je moje kolej! Jo a u školy to máme taky hodně super)

* Poslech Awolnation mě dost povzbuzuje... možná za to ve skutečnosti může Lublaňský vzduch a sluníčko, ale v úterý jsem si k tomu prostě frčela ještě Awolnation.

* Pozdně odpolední randíčko - šla jsem s Bety a Anežkou na zmrzku do Viga a skončila doma s pugetem 15-ti růží. Anežka má super tajné zdroje :-)

Středa 4.11. * Začala pohledem na stůl:

A pokračovala návštěvou housekeepera a výměnou ložního prádla. Možná vám to bude znít divně... ale čistý peřiny? Nejlepší!

* Co mě potěšilo dál? Konečně jsem přispěla do povinný online diskuze k (zase) Corporate Social Responsibility - jak mě to baví, tak vymyslet a napsat něco vznešenýho nebyla prča, fakt ne.. A to mě to čekalo a čeká ještě několikrát, ale na to radši nemyslet.

* Černorybízová vodnice a potom bowling, kde se mi alespoň pětkrát povedlo hodit nula, who cares, ale jednou deset!!!

Čtvrtek 5.11. * Děkuji Matyášovi a fejsbůku, protože tak jako tenhle den jsem se po ránu hodně dlouho nezasmála! Jestli chcete taky, hledejte videa FailArmy!

* Strahovák Maty mě rozesmál a další Strahováci se blížili do Lublaně, jupí!

* Ve škole to zas bylo super. Communication and New Technologies a domestifikace technologií. Jo, škola mě dělá šťastnou vždycky hlavně ve škole, než přijde na domácí úkoly.

Pátek 6.11. * Super den ve městě se Strahováky (ne, nebudou se fotit normálně)

* A přes tuhle bandičku mi rodinka poslala balíček plný milých českých věcí :-)

* Profesorka na CSR v online diskuzi odpověděla na druhý z mých příspěvků ,,Olga I think you have a point here" - YES!

Saturday 7.11. * Navzdory lehké depce jsem si uvědomila, že už jen pouhý fakt, že jsem v Lublani mě dělá šťastnou! Jinak se zdálo hledání důvodů tak nějak těžší, než jindy...

* Dokud mi prezidentka koleje nenapsala, že ztracený klíč od ,,TV Room" se do pátku najde, nebo dá vyrobit nový. Což mě těší, protože z TV Room hodlám v pátek udělat Drinking room

* Jenže tím to se sobotní vůlí hledat šťastné okamžiky zhaslo...

Sunday 8.11. * A bylo to tak zlé, že jsem z toho ani nemohla spát. V půl páté ráno jsem to vzdala, vstala, oblékla se, sbalila foťák a snídani a vypadla ven. Na nebi ještě svítily hvězdy a v ulicích se držela mlha. Ale mně to bylo úplně fuk a šla jsem... až jsem došla na hrad a užila si tam parádní východ sluníčka! (Chvíli jsem teda bojovala se strachem z tmy, mlhy, důchodce s holí, pohvizdujícího si chlápka a třetího chlápka s vlčákem, ale naštěstí si mě moc nevšímali... a pak se navíc začalo dělat světlo).

Tou mlhavou peřinou byla pěknou chvíli Lublaň dokonale přikrytá. Ale nakonec se ukázala. (A víc fotek, slibuju, dodám).

* Tím ale neděle zdaleka neskončila. Velmi nešťastnou mě na chvíli udělala spolubydlící - zatímco jsem se sprchovala asi půl metru od našeho pokoje, odešla do kostela a zamkla náš pokoj! A mě oblečenou-neoblečenou, usušenou-neusušenou zachránila Julia z vedlejšího pokoje (vážně štěstí, že tu byla!) - když Chrystal nebrala telefon, vyběhla za ní na autobusovou zastávku a... dohnala jí! A já byla zachráněná před celodenním sezením v naší nudné kuchyňce!

Je poslední říjnový den. Slovinsko slaví Den reformace (Dan reformacije) a já jsem se rozhodla opět v sobotu ráno ráno nevyspávat, ale vyrazit ještě předtím, než se přilepím k učení, na procházku do galerie. Chvíli jsem se prodírala mlhou, ale sluníčko jí přepralo a udělal se nádherný den. Šla jsem ulicemi ještě klidnějšími než obvykle a barevné listí mě očarovalo natolik, že mi do hlavy začaly naskakovat děsivé pocity z toho, co bude, až tady, v tomhle městě, v téhle zemi, nebudu.

Nepotřebovala jsem ani dva měsíce a stihla jsem tu moře, sníh, šeřík, barevné listí, vedra, zimy, mlhy, deště, modrá nebe, kopce, hory, jezera, jeskyni, řeky, vodopády… a to jsem jen u přírody, radši nebudu pokračovat. Nepotřebovala jsem ani měsíc a už jsem se začala hrozit dne, kdy tady nadobro skončím. Nepotřebovala jsem ani dva týdny a už jsem si psala ,,Slovinsko je super. Má kousek Švýcarska – třeba kopce s krávami, Rakouska – třeba ty hory a jezera, Itálie – třeba v kuchyni, na vinicích, architekturu na pobřeží, Chorvatska – třeba letní teplo a moře, Německa – ano i zde se mi někdy zdá tráva zelenější a nebe modřejší, a přesto se tu pořád můžete cítit jako doma v Čechách – třeba ty lesy, louky, vůně. A ke všemu tu je spoustu fajn lidí a krásných míst“.

A pořád dokola si opakuju : ,,Škoda, že neleží ještě blíž!“ Ale dost zoufání! Že se těším i zpátky do Čech taky nepopřu. Jen bych si někdy přála být milionářkou, abych mohla tady ve Slovinsku mít jarní, letní, podzimní (a možná i zimní) sídlo a mohla si sem jezdit, kdy se mi zamane, na jak dlouho se mi zamane a brát si sem, koho se mi zamane. Ach jo. No, tak  teď už asi to učení, ne? Jo a výstava byla zajímavá - kubánsko-americká umělkyně María Elena Gonzáles a její Tree Talk Series, za které získala před dvěma lety v Lublani Velkou cenu 30. bienále grafiky.