Mrzoutovo mudrcování

Předesílám, že jsem si svoji introverzi diagnostikoval sám. Absolutně netušim, jestli splňuju nějakou psychologickou definici introverta. Taky jsem  si hrozně dlouho neuvědomoval, že jsem vlastně introvert. Uvědomil jsem si to relativně nedávno, někdy před pár lety. Nevím ani přesně kdy a jak. Mám jen dojem, že se tak stalo po přečtení nějakýho článku o introvertech, v kterým jsem se našel.

Ale k tomu, jak se moje introverze projevuje. Pamatuju si, že už jako malý dětsko jsem si dokázal hrát celý hodiny více méně absolutně potichu. Je jedno s čim, jestli to byli plastoví vojáčci, nebo autíčka. Všechny příběhy, všechny rozhovory, všechny exploze se mi odehrávaly v hlavě. Jestli jsem vydával nějaký zvuky, tak maximálně tak tlumený vrčení motoru. Přišlo mi to tak normální. Že to asi uplně normální není, mi došlo, když jsem si všiml, jakým způsobem si hrají děti mých sester. Je úplně jedno, jestli jsou všechny pohromadě, nebo jestli si hrajou samostatně, ale doslova u toho hulákaj. Jsou hlučný bez ohledu na to, s čim si zrovna hrajou. Neuměj si hrát potichu. A to mě příšerně vytáčí! Doufám, že moje děti budou taky introverti, protože v opačném případě jim snad nechám vyoperovat hlasivky, zmrazim je a dam jim je darem k osmnáctinám... No ale svojí introverzi si nediagnostikuju jen na základě toho, že jsem nedělal jako malej věčně virvál. V pubertě jsem se třeba hrozně těžko seznamoval, potažmo bavil s holkama. Neměl jsem asi dostatečný sebevědomí, měl jsem pocit, že se s nima vlastně ani nemám o čem bavit. Pravda, s některejma vážně nebylo o čem. Spousta mých vztahů začala vlastně virtuálně. Nějak se mi s "cizíma" líp píše, než mluví.

A ten problém s navazovánm nových vztahů (nejen těch milostných) mám vlastně dodneška. Velice zřídka se někomu sám od sebe představím, nějak o to prostě nestojím. V práci do sebe obvykle nahážu oběd a než abych poslouchal to štěbetání dvaceti hlav, tak si radši udělám kafe a někam si zalezu. Někam, kde je klid.

Strašně dlouho jsem si pohrával s myšlenkou založit blog. Lenost a prokrastinace mi to nikdy nedovolily. Vždycky jsem si našel nějakou výmluvu. Nejčastěji ztrátu anonymity u většiny blogovacích služeb. Já chci být anonymní, někde, aspoň trošku. Chystám se zveřejňovat své myšlenky, které nehodlám hájit v hospodských debatách s kamarády.  No ale teď, když jsem konečně narazil, jak jinak než se zpožděním, na tumblr, tak moje hlavní výmluva padla. Pročež mě tady máte. Sám teď nevím, co ode mě můžete čekat, jak dlouho mě to moje mudrcování bude bavit. Ano, mudrcování, to je to slovo.