Říkají Mi Květen.

Jak kdyby to bylo naposledy před hodinou, co jsem ten hlas slyšela.

Samozřejmě, že když bych už třeba i chtěla, tak se celej svět v prdel obrací. Samozřejmě.

Někdy mám chuť všechno nechat. Pustit. Nestarat se. Neplánovat. Nepřemýšlet. O ničem. Co bude, jak bude? Zvládneme to, nezvládneme? Bez plánování, beze stresu. Prostě... nechat život plynout a svět se točit. Aby se život děl. Sám. Protože podle jistých zákonů by všechno mělo v takovým případě dopadnout tak nejlépe, jak by jen mohlo a takovým způsobem, který by nás ani nenapadnul. Moc bych si přála mít takovou povahu. Mít na to hlavu. Nebát se, nepřemýšlet. Chceme na víkend pryč? Jedem. Z čeho zaplatíme opravu auta? Nějaká zakázka určitě včas přijde. A tak. Nelpět. Na ničem. Prostě žít a nechávat se vlát, kam nás život, osud nebo vesmír foukne. S důvěrou. Jak moc by byl život jednodušší. Zajímavější. Vyrovnanější. Mít dobrodružnou duši (nejen pro knihy a příběhy), bylo by to o tolik snazší. Jen tak si být a všechno nechat náhodě a momentu. A přijímat to. S klidem, radostí a nadšením. To bych si přála.

Exactly🙏🏻👌🏻