Kirjuša🪖

Blázen za pultem

(Historka o minulém inspektorovi)

Zori Uspenskij

Nepamatuji si přesně kdy se to stalo, ale před pár lety se v budce našlo mrtvé tělo inspektora. Ležel na zádech, jeho očím chyběla duše, ale lidé tvrdili, že by nerozpoznali zda-li je mrtev, nebo živ, jelikož jeho oči vždycky byly prázdné a bez života. Chudák kluk, tolik tohl mohl v životě zažít.

—výpověď neznámého muže

„Máte nějaký napudrovaný nos, pane inspektore.” řekl iritovaně mistr Vonel. „To dělá bábino cukroví! Šak to znáte, včera jsem si ho dával, mistře..nic na tom není.” zabrblal téměř nesmyslně Zori a třískl pěstí o pult, aby alespoň trochu mohl udržet svou rovnováhu. Vonelovy nozdry zasáhl odporný puch–cigarety. V popelníku jich bylo přesně pět, každá z nich vykouřená polovičně. Vonel se lehce zamračil a málem zakřičel: „To neumíte vykonávat svou práci správně a k tomu ještě si ani neumíte vykouřit cigarety!?”

„Tsk! Kdybyste, pantáto věděl, co davaj do těch filtrů...”

„Nejsem váš žádný pantáta..a co máte proti filtrům?”

„Ty židovský sekty.”

„Prosím?”

„Chápeme se, já o tom nemůžu mluvit, když vás na každým rohu někdo kameruje..a tak.”

„Přijdu za pár dní, sláva Arstotzce.”

Pak odešel. Zori na pár vteřin zaslechl kroky a silné prasknutí dveřmi. Byl si pořádně vědom toho, že ho tam nikdo nemá rád, ale co si budem, svou reputaci ve státě, kde se nedá žít, snaha o zlepšení svého živobytí je něco o čem by mohl básnit i ten nejsvatější člověk na světě a nedostal by to. Na něj už prostě bylo pozdě. Žádný klient už ho nečekal, ale i tak na pár minut si tam rád posedával a přemýšlel, dneska se mu holt nechtělo. Setřel si koks z nosu kapesníkem a vydal se domů.

Už opět Vonelovi lhal, sám věděl, že jediný člen rodiny, který mu dal nějakou šanci už dávno zemřel. Ale nějaké cukroví po ní zbylo a jelikož neměl doma co jíst, tak si nějaké dal. Těsto lineckého se mu rozplývalo přímo na jazyku, tento šok úžasu doplňovala čerstvá jahodová marmeláda. Říkal si, že i v těch nejhorších chvílích může být člověka šťasten a kdyby byl ve službě o hodně později, hříchu by se nedopustil. Okolí se z něj vytvářela husina na zádech a existovalo nespočet fámů. Mysleli si, že svého bratra plánuje zavraždit, toho bratra, za kterého by položil svůj vlastní život. Toho bratra, kterého miloval. Jediného člověka, kterého kdy chtěl a plánoval připravit o život byl ten, co mu způsobil v životě tolik škody, že by se od toho už nebylo možno odprostit. Dá mu najevo, že už toho má dost. Nebude si říkat, že by měl milovat toho, který ho připravil o důstojnost.

Mistr Vonel má poměrně příjemný a útulný byt, nejraději by si tam Zoriho nechal a staral se o něj. Koneckonců ho měl moc rád, i když to slovy, natožto činy nedokázal pořádně vyjádřit. Byl pro něj synem. Omotával mu obvazy okolo pravé paže plné čerstvých ran. „S takovou si přesekneš tepnu, ty trdlo. Už to nedělej.” zavrčel starostlivě. Zori hleděl do blba a ani se neodvážil na něj podívat, bylo mu jasné, že se o něj Vonel strašně bojí, a že jenom přilévá benzín do ohně. Chtělo se mu plakat. Neskutečně mu hořely tvářičky a slova "Omlouvám se" se mu zasekla v krku. „Budu tě učit..a budeš mít v budoucnosti stejnou práci jako já, potom co umřu–” řekl Vonel, ale byl přerušen Zorim.

„Nesmíš umřít! Já–já ti to zakazuju!”

„Zori, no tak, už jsem starý, mohu jen doufat, že zemřu dříve než ty.”

„Nesmysl! Tak to být nemůže, já bez tebe nepřežiju! Mohl bych..mohl bych se zabít, a-ať se oba dostaneme do nebe, ať.. ať jsme spolu!”

Vonel přitáhl Zoriho k sobě a pevně ho zmáčkl, v tento okamžik se mladý inspektor nesnažil hrát na někoho, kdo necítí, protože takový on nikdy nebyl. Objetí mu opětoval. Tahleta noc, tahleta překrásná noc patřila jim, avšak být s ním intimní by si Vonel nikdy nedovolil.

Dnes je den pomsty, Zori je zcela připraven se zbavit svého zrádce. A dnes slouží u hranic Grestinu, byl to poměrně jednoduchý plán. Doklady po dokladech, razítkování, zadržování těch, co si nezaslouží být volní. Stavilo se za ním i pár eskortních dam. S těmi si on pěkně rozuměl, též vedl sebedestruktivní život. Jak říkali Němci "Wurst wieder Wurst", klobása za klobásu, nebo v ruštině, jeden dobrý skutek si zaslouží ten další, nechal deportovat, nebo zadržet mnoho vězňů, udělal toho až příliš, teď ale musí skutečně konat. Přišla k pultu další eskortní dáma, tentokrát chtěla využít své schopnosti přímo na místě. „Chtěl byste vidět něco pěkného?~” svůdně se ho otázala. Zori se začal hystericky smát a odvětil: „To ty teprve uvidíš něco pěkného, čubko!” A zrádce byl zabit. Též by ses mě možná ptal, dráhy čtenáři, kdo je tedy ten zrádce, když jediný člověk, který je v jeho přítomnosti je prostitutka? Napadlo tě, že by to mohl být on sám? Uvažoval jsi někdy nad tím jestli je má smysl vůbec žít, když jediné co dennodenně prožíváš jsou muka? Člověk by jen mohl tápat a tápat a nikdy by nenašel tu správnou odpověď. Přeci jen, většina společnosti by mohla souhlasit s tím, že sebevražda je špatná, ale většinou ten nebožtík bývá někdo, komu jsou lidé po krk, někdy se ani nepovažuje za člověka. Buď ví něco, co ani jednomu by v hlavě se neobjevilo, nebo naopak, myslí si, že to je špína. Já bych to věděl, čtenáři, já bych to jen věděl.