(tento zápis je poněkud se zpožděním a delší - většina byla napsána po příjezdu z onoho inkriminovaného města, musela však uzrát. Pokud vás nebaví číst, přeskočte na poslední odstavec a vraťte se později, až budete mít chuť. Nebo se třeba mrkněte na seriál Portlandia a možná dostanete trochu představu, jaké je to město.)
Nápad zajet si na víkend do Portlandu se v mojí hlavě usadil po přečtení rozhovoru ve Vice s jistým Chuckem. "Jak Ch.P. dělá z Portlandu hlavní město podivínů". Sounds fun, pomyslel jsem si. Obrázky města, které má víc nočních klubů než Vegas, města kde se každý rok scházejí Santa Clausové aby kouřili trávu a ožírali se na "Santa Conu", města ve kterém jezdí tramvaje z Plzně a města kde je nejvíce cyklostezek v celé USA, mi začali vibrovat mozkem a nezmizely, dokud jsem nepřesvědčil ostatní.
"Hele tak pojedeme autem, já jsem se nedávno seznámila s jedním kytaristou a on by jel s náma. Bude aspoň odvoz zadarmo, když nic jinýho" potutelně pomrkávajíc pronesla M.
"OK." úhledně opáčím a snažím se ze všech sil si nepředstavovat, jak asi kytarista vypadá a kolik mu je.
"Přespíme přes couchsurfing, už jsem vyvěsila inzerát." skáče mi M. do představ plnejch vousatejch flaneláčů.
"Jo, já to nikdy nezkoušel, ale všechno je jednou poprvé." bráním se.
Výjíždíme extrémně pozdě. Mojí i E. vinnou. Dopisuju nějáký weekly papery dopředu + se snažím za pět dvanáct najít, co v tom městě vlastně budem dělat. Můj elaborovaně elegantní plán, že si přečtu průvodce cestou do Portlandu, vezme rychle za své. Už je tma a tak mi nezbejvá než ozařovat čtečku displejem telefonu a memorovat zajímavý místa z knížky.
Dokonalá předzvěst neumětelských věcí příštích.
"Kytarista" je fajn týpek. Jmenuje se Larson Hakken a má auto s manuální převodovkou. I wonder, where his parents are from?
Většinu cesty prokecáme a postupně se proposloucháme k trapně znějícím Hentai Corp. Trapně, protože na vytřískaných bedničkách, ve stodvaceti na dálnici a dvou pištivejch holkách s lahví vína v sobě, je to prostě k ničemu. Páteční černota za oknem však dovoluje pařbu a já s chutí zjišťuji, že bych si zahulil.
"Hi my name is Gerritt, it's awesome that you can be here." říká přibližně stejně starý fotbalista, zatímco nás naviguje ošuntělým barákem a zamaštěnou kuchyní. Koberec už poznal lepší časy. Do hledáčku se postupně dostanou Rob, Sam a Quinn. Všichni honí kulatý nesmysl za Concordia University. Rob je Novozélanďan, Sam Australan, Quinn místní a Gerritt z Hildesheimu u Hannoveru.
Je jedenáct večer a jedeme do centra.
Ráno vstáváme v jedenáct. Hlava mě bolí nepřekonatelným způsobem. S úlevou zjišťuju, že jsem si stihl sundat boty a kabát před opileckým pádem do propálenýho gauče. Hrabu se vzpomíkama na předchozí večer a s úlevou si přiznávám, že to vlastně prasečina nebyla. V hlavě mi utkví obraz kytaristy z nějákejch místních křiklounů, co vypadá jako Chalí v komerčně pohipsterštělý verzi.
Svůj první brunch prožíváme na Albertě, dostatečně podivném bulváru alternativců. Značka na konci ulice "dead end", na kterou někdo dopsal "undead end", je víc než výmluvná.
"No neni to tu marný, správná alterna" probleskne mi hlavou, ale veškerý filozoficko-percepční úvahy rychle přebije honění posledních zbytků odporu vůči hladu v žaludku. Mrholení zadělává na drámo. Obrovský murály na zdech (třeba o cyklistech), ošuntělý obchody a defilé místních smažek, kterejm člověk hodí deseťák už jen prostě za ten výkon.
Jeden z "místních" sedí ve vytřískanym vestibulu a kolemjdoucím se nahlas směje. Sedí tam, bradu opřenou o kolena, smířenej se světem a se zorničkama o velikosti palce. Nefalšovanej non-konformista. Naproti tomu druhý exemplář, upovídaný a zanedbaný mladík si poutavě hlídá svůj poklad. Postarší squashová raketa, otřískaná golfová hůl a skateboard bez koleček. Pevně je tiskne do svojí náruče a nedá je nikomu, ani kdyby "Molly" došla (Molly je t.č. oblíbená syntetická celkem těžká droga v USA. Jistá forma extáze).
"Leave me alone, you're not going to steal my treasure!" výhružně prohlásí a pohodí obsah náruče na zem, a posadí se aby si odpočinul.
"Jasně kámo." a přemejšlím, jestli to byl umělec, student nebo měl jen tu smůlu, že si zrovna jeho Molly vybrala za kámoše.
Quinn mi vypráví historku. "Once I was a finishing my shift in Subway. I got into my car, started engine and suddenly a black guy was sitting on passenger seat next to me. He was pointing gun at my face and commanding me, to drive him to nearest strip club. Which I did of course. Then he asked for my wallet and went to make himself some pleasure."
"Ty krávo já se fakt omlouvám, je mi to trapný." rozpačitě glosuju navrženou trasu a Portlandský vyhlídky, který projíždíme sobotním odpolednem. Pekelná kosa funguje jako perfektní chlazení na horko, který mě teď polilo. Nejvíc asi vystupňuje v Milwauke, městečku na jih od Portlandu kde má bejt unikátní benzínová stanice vyrobená z originál B-17ky.
Polorozpadlý, dlouho opuštěný a absolutně ničím zajímavý letadlo v mlžném odpoledni mě rychle vrátí na zem a připomene, že jsme jen lidi a splíst se holt může každej.
"Guys, you wanna come for a house party??" vítá nás zpátky Gerritt. "Sure mate, always wanted to visit one in US." kontruju rychlou odpovědí, jako kdyby mi to snad mohlo utéct. L. a M. odjížděj a zůstáváme jen s E. Trochu projedeme s Gerrittem stereotypy a už se trousí první týpci na "před párty" (pre-party). Hulákající banda kopaček se nejvíc rozjuchá když vstoupí do místnosti cca osm slečen s výstřihem o hloubce Grand Canyonu.
Dobrý je, že mezitím odpálíme s nějákejma neznájmejma maníkama. Ale nikdo tu nejede "splifs", jenom "pipe".
Nesnášim fajfky. Vůbec nic ti nedělaj.
Ameircký house party jsou nuda. Extrémní. Cca čtyřicet lidí se nasouká do pokojíčku, pije z kelímků vodu hnědé barvy a předstírá, že je to pivo. Jsou mezi nima jak prvotřídní štětky, pravý devadesátkaři s kšiltem dozadu (Fred Durst style) tak i celkem normální lidi. Rozeskupinkovaný ostrůvky vytváří v těsným prostoru horko a zároveň bariéru, páč se nesmíte na nikoho lepit. Hraje se beer-pong (chlastací hra) a kvílí poslední výkvět muziky (Macklemore etc.). Žádný "I'm soooo wasted" looseři se nekonaj.
Po cca šestým "pivu" se poddávám zklamání, tohle nebude legendary party ani náhodou. Na dotaz, jestli takhle probíhaj všechny kalby dostávám odpověď že jo. Cítím neuvěřitelnou chuť na ty lidi poslat Máru a spol. a zahrát si s nima naše "karty" (ne-Kadanští prominou). S lehkým pocitem viny, že jsem zapomněl jména úplně všech lidí se kterými se mě Gerritt snažil představit, odcházím, hrdej na svoji chlastací konstituci. Viva-la-czecha.
Nedělní odpo tvoří obligátní návštěva Powell's bookstore, kde je Palahniuk samozřejmě předraženej. Ale najdu Mahanovu "Influence of sea power" jen za osm babek. V sekci "political science" se práší na Friedmana, neb anarchisti mají vlastní podsekci, ručně psaný poutače a ohmataný hřbety.
Před západním vchodem Powell's je takovej kamenej sloup, jakoby z knih. Málokdo ví, že se v tom sloupu schovává urna s ostatky člověka, který si přál být pohřben v největším nezávislém knihkupectví na světě. Asi měl rád Kropotkina.
Přímo před tím sloupkem ostraha chytí ošuntělou slečnu se staženými kalhoty. "I'm pregnant you motherfucker, I have to pee. You disgraceful motherfucker, don't you have no respect for pregnant women?" vmete slečna securiťákovi do tváře, zvedajíc obočí všem okolo stojícím. Slušelo by jí to na Albertě.
A tísice lidí u toho procházejí kolem hrobu člověka...
Za celej víkend nemám ani jednu fotku. Ale zážitků do vzpomínkovýho trezoru přehršel. Uznávám, že Seattle našel sobě rovného, byť poněkud střeleného.
Díky M., L., E., W., G., ChP.
A S. za jeho nadávky. Žeru ten australskej přízvuk víc a víc you fuckin wankers.
Kdybych měl vybrat jen jedno slovo, který vystihuje Portland, je to slovíčko ošuntělý. Autenticky ošuntělý. Ne zanedbaný, ale ošuntělý. Na mysli, na počasí, chováním. Málokde zažijete takovou synergii pocitů do jednoho obrazu a atmosféry. V Portlandu konstantně mží a fouká ledovej vítr. Občas zaprší. Ale neni to vyloženě humus. Budovy jsou opuštěný, podivný (palmy před smuteční síní) a neopravený. Jakoby každá z nich nesla historii a příběh. Zároveň, ale nejsou pitokresktní a romantický jako ve Francii. Hranatý americký krabice z červenejch cihel a vybledlou reklamou na boku. A nakonec i ty lidi se tu tak plouží odnikud nikam s nepřítomným výrazem ve tváři. Nejsou to kavárenský povaleči nebo moderní hudebníci jako v Sýtlu.
