Cigarety, sex a třpytky
jsou jako určitej druh nafoukanosti
a já jsem tím už naprosto znuděná.
Ano, všichni máme sex
s pochybnejma lidma,
kouříme jedno cigáro za druhým,
a sypeme na sebe třpytky,
zatímco lacinym vínem dolejváme třetí skleničku
až po okraj.
Ale nejsme tím jedinečný, spíš zoufalý.
Chce to něco novýho. Jo, ale co? Zkuste si odpovědět sami.
Možná básně o kvalitním vztahu,
o kompromisech a šťastný lásce,
o dobrý životosprávě
a přirozenosti z podstaty.
Myslím, že tohle jsou témata,
který nás pálej,
a proto o nich nepíšeme
-protože se jich bojíme.
A radši na sebe při posledním cigáru po sexu
sypeme ty věčný třpytky.
Neříkám, že jsem o něco lepší, dělám to přece taky.
Ale sere mě to.
Nechci už číst o přetvářce a falešných dramatech,
ale o pravdivosti.
Ne o té jízlivé, která se odhaluje
až když je po všem, nic se nedá změnit ani odpustit,
a která člověku jen potvrdí ironii a nesmyslnost lidského chování.
Ale o pravdě a otevřenosti,
která dovoluje řešit věci včas,
která je často příliš těžká k vyslovení
nebo k přijetí.
Chci slyšet poezii o upřímných vztazích,
o tom, co a jak je upevňuje,
jak se dá s druhými žít,
jak začínají, ale i končí,
o přirozenosti v plní své kráse.
