Puzení k tvorbě?
Poslouchala jsem dnes rozhovor s Karlem Hvížďalou. Popisoval, jakým způsobem píše svoje fejetony. Nejdřív si sedne k počítači a píše tak, jak to přichází, všechno bez třídění. Druhý den si nad to sedne a vyřadí všechna klišé a všechno to, co už zkrátka bylo řečeno. Nechá jen to, kde jsou slova seřazena úplně novým způsobem.
V tu chvíli mi došlo, že možná všechno, co píšu je klišé. Že nejspíš nejsem schopná ani napsat nic, co by klišé nebylo. Taky jsem přemýšlela nad tím, kdy budu mít asi tolik životní moudrosti, abych toho schopná byla? Za 10 let, nebo až za 20? A má vůbec smysl, abych v tom psaní klišé pokračovala? Přemýšlím, jestli mě to posouvá blíže k poznání, co stojí za to psát, anebo mě to naopak utahuje do smyčky již vyřčených řádků. Nejspíš to první, protože jak jinak by se člověk naučil psát než tak, že nejdřív napíše horu blbostí? Myslím, že to nepřijde samo lusknutím prstů jen proto, že už jsem starší a vím toho o životě víc. Nebo jo? Mám smysl tvořit něco, co má dost možná velmi mizernou kvalitu? Nejspíš má, ale jen pro mě samotnou. Takže je to vlastně taková dost sobecká samoúčelová tvorba. Ale asi jí nějak věřím, a proto si jí teď začínám hýčkat.
