Arthur Rimbaud — Má bohéma
Rimbaud zemřel ve třiceti sedmi letech. Psal poezii do devatenácti. Tato skutečnost je relevantní nikoli jako kuriozita, nýbrž jako datový bod: veškeré jeho dílo vzniklo v rozmezí, které většina autorů považuje za přípravu.
To stojí za zapamatování při čtení.
Rimbaud nepracuje se smysly způsobem, který by byl analyticky pohodlný. Jeho obrazy nejsou metafory v tom pedagogickém smyslu, kdy A zastupuje B a výsledek lze zapsat do tabulky. Jsou spíše — a zde sahám po formulaci, které se obvykle vyhýbám, protože je nepřesná, ale v tomto případě je nejméně nepřesná ze všech dostupných — přímým přenosem vnímání. Čtenář nedostává popis zážitku. Dostává strukturu, do níž si zážitek musí přinést sám.
To je buď nedostatek, nebo nejvyšší forma přesnosti. Závisí na čtenáři, což je jediná správná závislost.
*Má bohéma* jako sbírka je vstupním bodem i souhrnem zároveň. Rané básně ukazují, odkud přišel — z francouzského parnasismu, z Verlaina, ze školy, kterou brzy přestane potřebovat. Pozdější ukazují, kam šel, aniž by někdo věděl, kde to přesně je. Já to nevím také. Považuji to za přijatelný stav.
Obálka nakladatelství Garamond je klidná a mírně nepřípadná. Les a řeka jsou správné motivy, ale Rimbaud není malíř krajin. Je spíše někdo, kdo krajinou prochází tak rychle, že z ní zůstane jen pohyb.
---
Doporučuji. S výhradou, že „doporučení" je slabší pojem, než tato kniha zasluhuje.
