Psal se konec června a k nám se konečně dostalo rozhodnutí o odjezdu do USA na delší dobu. Od chvíle, kdy jsme se o této možnosti dozvěděli, uběhlo půl roku, kdy jsme žili v nejistotě, kdy co a jak bude.
Najednou bylo vše tak rychlé, že jsme si pomalu ani všechno neuvědomovali a 29. června 2016 už jsme seděli v letadle směr San Francisco s kufrem plným oblečení a vzhůru nastartovat život na druhém kontinentu.
Naštěstí jsme nebyli v USA vůbec poprvé, takže jsme věděli do čeho jdeme. Po příletu jsme si vyzvedli auto v půjčovně a vyrazili do hotelu, který jsme na první 2 noci měli zajištěný. Ještě v ten stejný den příletu jsme se vypravili založit účet do banky (Wells Fargo - jedna z mála bank, která založí účet i cizincům, kteří nemají Social security number, něco jako rodné číslo v ČR) a také jsme pořídili americkou sim kartu. Než jsme tohle všechno oběhali, už začal být večer a my se s radostí vrátili do hotelu a spát.
Druhý den se Filip šel podívat do práce - do nových kanceláří a hned poté jsme se vypravili na obhlídky bytů k pronájmu. Přes craiglist jsme měli vyhlídnuto několik favoritů a měli jsme pěkně naplánován celý den prohlídek. Nakonec byl rozhodujícím faktorem dostatek oken v bytě a co nás uchvátilo byl bazén a posilovna v areálu. Což jak jsme po 3 měsících zpětně usoudili vlastně nebyla vůbec výhoda, ale spíš draze zaplacená legrace, na kterou stejně nezbývá mnoho času. Ale to v první chvíli člověk nevěděl.
Druhý den už jsme přijeli podepsat smlouvu a hned se nastěhovat. Vyzvídali, zda si chceme objednat stěhovací auto, aby nám pomohlo s nábytkem, ale to nevěděli, že my jsme přijeli do úplně prázdného bytu vážně jen s kufrem a že nemáme vůbec nic... Takže první věc co jsme udělali, byla výprava do IKEI pro matraci, abychom alespoň měli na čem spát. V Ikee jsme pak byli pečení vaření, ale kupovali vlastně jen ty nejdůležitější věci, jako pár židlí, talíře a příbory, ramínka, ručníky, ...
Vtipné je, že v Americe se lidé za prací hodně stěhují a to třeba přes celý kontinent, takže nábytek po roce používání prostě vyhodí. Funguje to tak, že co už nepotřebují, tak postaví před vchodové dveře na ulici, či ke kontejneru a buď na danou věc nalepí lístek “FREE”, nebo ji prostě jen odloží. Takhle skvěle jsme tím pádem získali od stěhujících se lidí různé poličky, šuplíky, podstavec pod matraci (takže stačily dokoupit jen rošty a hurá máme postel) a nejlepší takto získaná věc je mop, který má na tyči stříkací láhev, takže člověk už vůbec nepotřebuje kýbl, jen si postříká podlahu a vytírá. :)
Než Filipovi začala každodenní práce, měl ještě týden na dovybavení bydlení, tak jsme toho využili a přes craiglist - webová stránka, kde lidé nabízí úplně všechno co už nepotřebují - jsme objížděli okolní města a kupovali použité věci. Jízdní kola, židle, rozkládací gauč...
Bydlení zařízeno, teď ještě nákup auta, abychom mohli to půjčené vrátit. Objeli jsme několik bazarů, několik domácností, kde prodávali svá ojetá auta a nakonec jsme skončili v celkem vzdáleném autobazaru, kde jsme si vyzvedli krásného Saaba v cabriu - kde jinde než v Kalifornii si pořídit takové auto! I když zpětně po 3 měsících soudíme, že to byl další unáhlený nákup. Sice je čtyřmístný, ale moc se tam toho nevejde. Každopádně v Americe je život bez auta téměř nemožný, vzhledem k obrovským vzdálenostem a k tomu, že skoro nikdo nechodí po ulicích pěšky, veřejná doprava sice existuje, ale lidé co s ní jezdí se řadí většinou k těm nejchudším a tak máme obavy o bezpečnost.
Byt zařízen, auto máme a tak začíná skutečný americký život.
