emancipace žen prohloubila nerovnost ve společnosti
Pokud je assortive mating pravdivý koncept ze sociální vědy, pak emancipace žen a jejich integrace na pracovních trhu vytvořila více nerovnosti ve společnosti.
Koncept assortive mating říká, že lidé mají tendenci si vybírat za partnery druhé lidi, kteří se jim velmi podobají ve mnoha charakterních i psychologických vlastnostech. Jinak řečeno, váš přítel nebo přítelkyně se vám nejspíše podobá více, než náhodně vybraná osoba na ulici. Nejen sociální věda, ale i náš (často démonizovaný) selský rozum nám říkají, že se prostě rádi obklopujeme lidmi, kteří nám jsou nějak podobní, protože si s nimi budeme lépe rozumět.
A to i přesto, že ve společnosti často slyšíme často opakované heslo, že se „protiklady přitahují“. Paradoxně je to také pravda. Je zcela logicky v pořádku říct, že v některých vlastnostech se partneři velmi podobají a v některých se velmi liší. Platí obě verze zároveň a má to i biologické vysvětlení, které vychází z teorie evoluce.
Organismus je úspěšný tehdy, když dokáže v další generaci předat své geny svým potomkům. U lidí se tím myslí, pokud mají děti, které přežívají, tedy že rodiče i děti se musí vypořádat s mnoha nástrahami, které život přináší. V prahistorii to byly masožravé šelmy, v dnešní době je to především nesmlouvavost ekonomického trhu, který odměňuje ty, kteří trhu poskytují nějakou hodnotu. Nechme teď stranou veškeré výhody a nevýhody současného ekonomického systému, a zaměřme se na biologickou stránku otázky.
Organismus kromě prostředí, ve kterém žije, čelí i dalším problémům. Jedním z nich jsou genetické mutace v DNA organismu, kterým se nevyhne, protože jakkoli je biologie neuvěřitelně přesný aparát, přeci jen to není bezchybný stroj, takže v každém kopírování DNA dochází k chybám. Je to jako když si vaši rodiče přetáčeli audio nebo video kazety, kde každé zkopírování většinou znamenalo určitou ztrátu kvality písničky nebo videa. Biologie naštěstí funguje mnohem lépe než VCR kazety, ale chybám se nevyhne.
Otázkou je, jaké chyby to jsou. Některé mutace v DNA jsou ku prospěchu organismu, další se projevují negativně. Když už nějakou špatnou mutaci člověk má, je velká šance, že ji předá svým potomkům. Nemusí to sice být hned něco smrtelného, ale jelikož každý potomek do svého DNA „kódu“ přidá vlastní nové mutace, tyto mutace se hromadí.
Tento vědecký poznatek podpořil argument, že sexuální styky mezi členy užší i širší rodiny vedoucí k početí potomků jsou nejen morálně, ale také biologicky problematické. To proto, že členové rodiny jsou si velmi podobní, což znamená, že i sdílí velkou část genetického materiálu, a především genetických mutací. Když dojde k tomu, že třeba sourozenci mají nedejbože potomka, jejich dítě zdědí od svých rodičů dvojnásobnou dávku genetických mutací, čímž velmi vzrůstá riziko kdejakých negativních mutací, nemocí, nebo dokonce smrtelných defektů.
Z tohoto důvodu nás evoluce tak trochu ovládá a zároveň poskytuje návod, jak máme žít, protože preferuje, když se partneři, kteří uvažují o tom mít dítě, jsou geneticky dostatečně odlišní, aby se jejich negativní mutace nenásobily, a naopak, aby se případně vynulovaly.
Jestliže někdo říká, že se protiklady přitahují, neříká nic jiného, než to, že Matka příroda vždy preferovala genetickou diverzitu, kterou se minimalizuje pravděpodobnost genetických defektů. Bez přílišné antromorfizace příroda nepreferuje nic, protože nemá vědomí (nebo ano?), ale rodiče s odlišným genetickým materiálem mají větší pravděpodobnost, že jejich dítě přežije a bude mít dále potomky. Protiklady se přitahují jednoduše proto, že my všichni jsme potomci lidí, kteří byli geneticky dostatečně rozdílní, takže jsme nezdědily něco, co by nám znemožnilo se narodit.
Jak moc ale musí být potenciální partneři geneticky rozdílní? A jak do toho zapadá teorie, že si lidé vybírají partnery, kteří se jim podobají?
Genetická rozdílnost neříká, jak moc se lidé musí lišit. Od oka prostě se musí lišit natolik, aby jejich podobnost nedělala zdravotní problémy.
Zadruhé genetická odlišnost sama o sobě neznamená, že všechny postřehnutelné vlastnosti člověka, tedy chování, vzhled apod., budou také nějak zásadně odlišné. Dvojčata sdílí extrémně podobnou DNA, i když ne zcela identickou (viz článek bit.ly/2lUIhd9), ale jejich chování a život jsou převapivě podobné. Nejednou jsem četl článek o tom, jak dvě dvojčata byla omylem v porodnici prohozena a jedno z dvojčat vyrůstalo s dvojčatem z druhé rodiny, a přestože měli stejnou výchovu a kulturní prostředí, vždycky se projevovaly znatelné rozdíly. Když náhodou vyšlo prohození najevo a členové téhle popleté čtyřky se sešli se svým skutečným dvojčetem, byli sami překvapeni, jak moc se podobají, nejen vzhledem, ale i chováním. Jeden takový článek o prohozených dvojčatech z Bogoty v Kolumbii vyšel v New York Times (viz článek nyti.ms/2muhtUb).
Sourozenci sice sdílí o něco méně DNA a jejich chování je opravdu často odlišné, ve srovnání s náhodným člověkem z ulice se ale přeci jen vždycky podobají, nežli liší.
Zpět od sourozenců k partnerům. Výzkum ukazuje nejen již zmiňovaný fakt, že lidé si vybírají partnery, kteří jsou podobní hned na několika psychologických a tzv. socio-ekonomických vlastnostech, mezi které se řadí dosažené vzdělání, inteligence, typ a prestiž zaměstnání a další, ale i to, že partneři jsou si také geneticky podobní.
Co to znamená? Nejen, že váš partner bude mít velmi podobné nejvyšší dosažené vzdělání, inteligence, určité charakterové rysy, ale navíc se budete podobat vzhledem mnohem více, než kdyby každého z vás porovnali s náhodným člověkem.
Ať už jsou příčiny „asortativního páření“ jakékoli, má to společenské a ekonomické důsledky: více afluentní muži s dobrým vzděláním a vyšší ekonomickou aktivitou si budou brát také afluentní ženy. Stručně řečeno: potom, co se oprávněně zrušily ženám umělé bariéry pro vstup na pracovní trh, bohaté páry, díky ekonomické aktivitě ženy, jsou oproti chudším párům ještě bohatší, což má za následek prohloubení ekonomické nerovnosti mezi lidmi.
Znamená to snad, že bych byl raději, kdyby ženy nepracovaly a zůstaly doma a například se staraly o děti? Nic takového netvrdím, pouze poukazuji na to, že tradiční levicová témata, která radikálně proměňují společnost, mají něco, co se nazývá systémové konsekvence. Společnost je nesmírně složitý systém, různě propletený a propojený, tak, jak nikdo není schopen pořádně říct (pokud by byl, ekonomická burza by se nejspíše zhroutila, protože takový člověk by dokázal předpovídat, co se ve společnosti stane).
To, co se nám jeví jako samozřejmé, politicky a morálně správné, může mít nečekané důsledky, třeba i v tématu, o který nám v první řadě šlo: vyrovnání nerovnosti ve společnosti.
