#nadobi

Říkala jsem mu to už třikrát. Jednou to bylo v hádce, jednou v klidu a jednou tak nějak mezi řečí. A on snad jako by mě neslyšel, pořád to dělá. Dneska ráno zase! Bohužel nevim, jak se postupuje dál. Jaký správný řešení teď má nastat, když mě to tak děsivě vytáčí? Zkoušim si pro jistotu sumírovat budoucí věty v hlavě... "Zlato, já když vařim, potřebuju, aby ses mi tam nemotal. Já si to nádobí meju u toho sama, víš? Nevadí mi to, naopak! Potřebuju mít prostě pořád přístup k vodě a tak. Jakmile mi tam překážíš, moc mi to nepomáhá, spíš mi to tu práci ztěžuje." Ano, myslí to dobře, já vim. Vlastně bych měla hrozně ocenit už jen tu snahu. Na chlapa dobrý, ne? Jenže on mi tam tak moc vadí! Už jsem mu to třikrát řekla. A on to stejně zase udělal. Navíc mu to vždycky hrozně trvá, meje to jak ponocnej. Trnu už jen, když se k tomu dřezu přiblíží. Plusový body nemá ani za to, jak ho dává na odkapávač. Bojim se tam pak pro cokoli sáhnout. A to zaprvý - aby ty nakřivo postavený hrady nádobí nespadly. A za druhý - abych chránila svoje tepny od ostrejch špiček nožů, kterejma je staví do stojánku nahoru, což mi prostě hlava nebere. Možná třikrát něco říct nestačí, možná je to potřeba aspoň padesátkrát. Ja vim, ano, dobře vim, že se mnou bejt není lehký. A on to zvládá už nějakou dobu. Má mě rád. Zvládá všechny tyhle moje divný móresy. A že jich je! Za to mu patří obrovskej obdiv. To jako jo. V hlavě si přesně timhle většinu hádek ukončuju, načež se mu omluvim za něco, co je (podle mě) jeho chyba a jdu radši dál. Je mi úplně jasný, že on to dělá taky tak. Holt je to ve vztahu věčně o kompromisech. Na obě strany. Teď jsem se ale rozhodla jednat. Prostě mu to příště jemně a lidsky vysvětlim. Musí to přece pochopit. A zvládneme to bez hádky. Věřim tomu! Jsem ready. Když večer loupu brambory, přibíhá ke dřezu a říká: "Umeju ti u toho nádobí, jo?" "Jojo, to budeš hodnej, brouku." odpovídám, aniž bych se nad tim zamyslela. Neeee, zase rychlejc mluvim než myslim. Ach jo. Tak příště. Příště mu to už určitě řeknu!