O větrech
Pondělní ráno přivítalo obyvatele hlavního města silnými poryvy větru. A hromadným testováním na koronavirus, protože kdeže ty časy s Deltou jsou, dneska se techno hraje na Mikroně. Nejsem příznivce matematiky pro základní školy, ale když vynásobím dvě laborantky, které odebírají vzorky v tempu jednou za tři minuty, i mně vyjde celkem snadno, že zvládnou odbavit čtyřicet lidí za hodinu. Doba je zlá, no tak osmdesát. V budově, která má kapacitu bratru patnáctset duší to znamená, ře když přijdou všichni do práce v osm ráno, ti poslední můžou jít po testu rovnou zase domů, am-I-right?
Povědomý manager (soudě dle košile, má roušku a zamlžené brýle, proč mám vždycky pocit, že tihle lidé zrovna prodělali nějaký emoční šok a jejich slzné kanálky pumpují jak o život?)k tomu ve výtahu utrousil, že testovat bych se měl před příchodem na pracoviště, ale dál jsme se v lekci z aritmetiky nedostali. Připomnělo mi to jiný koronavirový diskurs ve zdviži, nastoupil jsem a tam dva, jednoho znám a druhý nemá roušku. Ten známý na něj ukáže, zubě se pod ochrannou pomůckou a říká:
- "Hele, nemá roušku."
Obviněný se zazubí viditelně. Já opáčím, že:
- "No tak ho zabijeme, rýč mám?"
- "Tak jo."
Naše oběť vystoupí a já se pro jistotu zeptám:
- "Nějakej tvůj známej, jo?"
- "V životě jsem ho neviděl."
What comes around goes around, I suppose. Nejhorší na tom větru, co se prohání nebem nad Prahou zcela bez obav z porušování rychlostních limitů, nastavených Nařízením vlády z roku 2047, jsou zvuky, která začnou vydávat předměty, od kterých by člověk za normálních okolností předpokládal přinejmenším zdvořilé ticho. Třeba zelená tabulka nad místem, které jsem si v naší zenové zahradě oblíbil, se dnes dává světu kolem sebe najevo svou existenci zvuky, které připomínají nejvíc ze všeho prdění francouzského buldočka. Doufám, že to zůstane jen u toho.
