#intuice

Literárně-filozofický esej o okamžicích, které se tváří jako náhoda, o prahových chvílích mezi osudem a každodenností a o jemných vnitřních signálech, které formují naše rozhodnutí, setkání i životní směřování. Esej: O okamžicích, které se tváří jako náhoda Existují chvíle, které se vynoří z běžného dne jako nepatrné trhliny v látce času. Nejsou hlasité, nevyžadují pozornost, nepřicházejí s…

Já: uříznu mu kousek chleba.

Jestli jsem se v životě něčemu doopravdy naučila, je to poslouchat a důvěřovat svojí intuici. Dlouho mi to nešlo, nedokázala jsem rozlišit, co je intuice, co je strach a co je jen výplod fantazie. Ale s přibývajícím věkem a zkušenostmi se vše vyjasnilo, potvrdilo.Nejvíc silně moje intuice reaguje na lidi, kteří nežijí s v souladu s tím, jak se prezentují a co říkají. Co jsem už dávno pochopila je, že nejvíc o člověku neprozrazují jeho slova, ale činy. A na nic jiného už neslyším a nejede přes to vlak. Dřív mě lidi uměli okouzlit slovy, tisíci slov, která sladce zněla a nádherně se jim věřilo, jenže potom přišlo to zklamání. Ale jakto? Vždyť ten člověk říkal že...... No jo, říkal, ale nekonal tak. Překvapuje mě, kolik lidí věří pořád jen slovům a neřeší činy, které prozrazují mnohem víc. Mě už slovem neohromí nikdo. Obecně jsem vůči všem lidem, které ještě tolik neznám, hodně obezřetná. Vždy, když se mi někdo chystá někoho představit, zbystřím. Obvykle tu osobu vychválí, řekne mi o ní to nejlepší, čeho si na ní váží atd. Děláme to všichni. Jenže pak si člověk všimne těch drobných nelogických informací a protiřečí, které časem odhalí skutečnou tvář člověka. Nevím proč já, ale přijde mi, že mám v úloze od svých blízkých občas odhánět tyhle nepravdivé lidi, kteří sice navenek působí báječně, ale ve své holé podstatě jsou spíš škůdci a prospěcháři, než přátelé. Psí povahu asi fakt nezapřu. Jsem hlídač, strážce. Podle mého názoru se člověk nejlíp odhalí a projeví na tom, jak se chová k svým nejbližším. K těm, co mu jsou rodinou, partnerem, přáteli. A pak mě už nikdo nepřesvědčí, že je to skvělá matka, protože mu píše, jak ho miluje, a přitom není schopna přijet ve stejném městě na návštěvu, pomoci mu, navštívit ho v nemocnici, a radši tráví čas v hospodě.  Nikdo mě už potom nepřesvědčí, že má fakt nejlepší kamarádku, která mu přitom jen kecá do života, oxiduje jeho vztahy a vede ho proti lidem, z kterých má sama strach, že ji prokouknou. Neskočím už na bláboly o lidech, kteří naoko dělají vše pro to, aby byli báječní, oblíbení a přitom to jsou jen slova, a činy nikde. Proto mnohdy stačí hodina dvě ve společnosti takových lidí, k tomu pár historek a radar už bije na poplach. Mou intuici hodně živí i fakt, že kdykoliv jsem se odhodlala o tom s někým promluvit, dal mi za pravdu. Pravdu, kterou si třeba nechce připustit. Ale nakonec je vždy lepší jít životem jen s těmi pár lidmi, kteří jsou opravdoví, srdeční a kteří nemají důvod zraňovat něčí důvěru, vytvářet pochybnosti nebo přidělávat zbytečné problémy. Přeju si pro všechny lidi, aby kolem sebe měli jen ty dobré přátele, skvělou rodinu, báječné partnery. Aby se nikdy nesmířili s něčím ,,míň´´, protože si zaslouží to nejlepší. A život je příliš krátký na to trávit ho ve společnosti nesprávných, nepravdivých a nespolehlivých lidí. Pakliže mě někdo nepřesvědčí v tom, že jeho slova a činy jsou v souladu, nemám pro něj v životě místo. Za svou intuici jsem fakt vděčná, chrání mě, varuje mě, pomáhá mi, mnohdy mě donutí se usmát. Člověk má i takové vnitřní tušení, že se něco stane, že něco je jinak, že se něco dalo do pohybu. Dřív jsem toužila ihned vědět, CO SE DĚJE. Jenže intuice je i o trpělivosti, člověk musí počkat, nechat věci se udát, nechat lidi být, a potom přicházejí ty zpětné signály a vše se vybarví.