Celý, 45 km dlouhý track, je plánovaný na 3-4 dny, ale my máme objednanou jen jednu chatu a tak ho musíme zvládnout za dny 2. A jelikož je celé Tongariro považováno za terénní výzvu, tak máme co dělat. Vyrážíme tedy krátce po východu slunce. Teplota se takhle z rána pohybovala okolo nuly a my museli nasadit čepice.

Od prvních metrů se před námi tyčí majestátná sopka Mount Ngauruhoe (2291 m), kolem které celý track vede. Naprostá většina z vás ji už aspoň jednou viděla nebo o ní slyšela, i když pod jiným jménem. Je to ona pověstná Hora osudu z Pána prstenů.

Za zády máme druhou obrovskou sopku, ještě větší Mount Ruapehu (2797 m). Ta vybuchla naposled v roce 2007. Tenkrát byla zavřena dálnice a železnice, které byly zavaleny a zraněno několik lidí. Naštěstí nikdo nezemřel. To se bohužel nedá říct o jejím výbuchu v roce 1953, kdy se následkem erupce zřítil železniční most, přes který zrovna projížděl noční vlak z Wellingtonu do Aucklandu. Mimochodem, na vrcholu této sopky je krásné kráterové jezero a rádi bychom se tam někdy v budoucnu podívali.

Po chvilce jsme narazili na cedulku, která nás informovala, že až sem sahala láva po výbuchu. Od obou sopek docela dálka.

Za hodinku jsme dorazili k vodopádům Taranaki. 25 metrů vysoký vodopád valící se průrvou ve skalní stěně, způsobenou žhavým magmatem, byl celkem působivý. Pod vodopádem bylo jezírko, které lákalo ke koupání. Škoda, že byla zima jako kráva.

Za další hodinku jsme byli u dalšího side tripu - Tama Lakes. Po 10 minutách vidíme jezero Lower Tama, ale rozhodli jsme se pokračovat ještě dál do kopce na Upper Tama. Cesta vede do prudkého kopce, kde fouká šílený vítr a já jsem skutečně rád za moji větru odolnou péřovou bundu. Po vystoupání na hřeben nám byl odměnou krásný pohled na obě kráterová jezera, každé na jedné straně hřebene, a v dáli opět všudepřítomnou sopku Ngauruhoe.

Následovalo mírné klesání širokou planinou, která při pohledu zdálky vypadala jako poušť, ale opak byl pravdou. Připomínalo to spíše bažiny. Všude byla spousta drobných jezírek a po chodníčku tekla voda. Našli jsme si suché místečko a dali svačinku.

Těsně před chatou Waihohonu je odbočka vedoucí k nejstarší horské chatě na NZ. Tzv. Old Waihohonu hut, která byla postavena roku 1904. Chata je otevřená a volně přístupná. Není zničená ani zahlcená odpadky či ještě něčím horším. Na dveřích je pouze cedulka, že je zde zakázáno přespávat a stačí to...

Na nové Waihohonu jsme dali tak hodinovou pauzu. Zatímco ráno jsme mrzli, nyní je kolem 30°C a už pouze v tričku se válíme na prostorné terase chaty a nabíráme síly. Změny teplot jsou tady v horách obrovské a neočekávané. Po hodince napouštíme vodu a pokračujem.

Opět cesta do prudkého kopce, opět dolů do údolí, znovu do kopce a už vlastně jen samé stoupání měsíční krajinou až k Oturere Hut.

Po 10 hodinách cesty vidíme chatu. Je maličká a uvnitř vidíme, co jsme zatím ještě neviděli. Postele jsou přímo v hlavní společenské místnosti. Jsme z toho trošku špatní, ale jsme tak unaveni, že krátce po večeři usínáme a je nám to vlastně jedno, že kolem nás stále klábosí lidi.  

Ráno opět vstáváme brzy a vyrážíme téměř se světlem. Chvilku stoupáme do kopce (dobrá rozcvička po ránu), ale pak následuje velká rovina, opět připomínající měsíční krajinu. Ranní mraky zahalily okolní kopce a dokonce nebyla vidět ani Hora osudu. Ale když se mraky trošku protrhali a slunce zalilo okolní skály tak jsme zjistili, že i na měsíci může být neskutečně krásně.

Optimismus nám kazil fakt, že jsme už zdálky viděli skálu u které bylo jasné, že se budeme muset dostat nahoru. V prudkém stoupání jsme si začali připadat jako v pekle. Nad námi se ze země zvedala oblaka dýmu a ve vzduchu byla cítit síra. Nahoře nás čekalo další jezero. Odsud vede další malý trek k modrému jezeru, ale na to nám už bohužel nezbýval čas a ani síly, a tak jsme pokračovali dál do prudkého kopce, kolem nádherných zelených Emerald Lakes, vzhůru k Red Crater.

Odsud je trasa vícedenního treku až po Mangetepopo Hut společná se snad nejnavštěvovanějším jednodenním trekem na NZ - Tongariro Alpine Crossing, a tak jsme nebojovali jen s extrémně těžkým terénem, ale také s tím, že jsme se museli vyhýbat desítkám lidí, kteří šli trek v protisměru. V posledních 400 metrech jsme se drápali nahoru doslova po centimetrech, protože cestu tvořil jemný černý sopečný písek, který se nám sypal pod nohama a s každým krokem nás vracel o polovinu zpátky.  

Nahoře, ve výšce přes 1800 m se pod námi otevřel Red Crater. Úchvatný pohled do nitra sopky vzbuzoval respekt. A když shora začaly padat kameny do kráteru, tak jsme měli i lehce nahnáno. Přece jen jsme se právě nacházeli v jedné z nejaktivnějších sopečných oblastí na světě a i v oficiálním průvodci je varování, že sopky jsou stále aktivní a k nějaké erupci může dojít téměř kdykoli a bez varování.

Přímo před námi byla v mracích opět Hora osudu a napravo od nás další stále aktivní vulkán Mount Tongariro. Ten se v roce 2012 probudil k životu po 115 letech a vychrlil do vzduchu hromadu popela a kamení.

Z vrcholu jsme museli sestoupat asi 200 výškových metrů, abychom se přes obrovskou planinu dostali k dalšímu velkému klesání, tentokrát po nekonečných, neustále se klikatících Ďáblových schodech. To jsme byly na samém úpatí Mount Ngauruhoe (Hora osudu). Zde jsme se dočetli, že na místě kde stojíme naposledy tekla žhavá láva v roce 1975 a také to bylo vidět. Vyvřelé horniny byly všude kolem nás. Zde jsme také nejvíc docenili to, že jdeme celý trek v ,,protisměru". Míjeli jsme doslova stovky lidí kráčející po populárním Alpine Crossing, ale nemuseli jsme nikomu přizpůsobovat rychlost, nikoho brzdit nebo se někomu lepit na záda.

Na Mangetepopo Hut jsme si dali opět delší pauzu a pak vyrazili na poslední část cesty.

Posledních 9 km bylo značeno na 3 hodiny, za špatného počasí až 5 hodin. Nedivili jsme se. Terén byl skutečně poměrně náročný. Síly ubývaly (kecám, už nebyly vůbec žádné) a kilometry, stovky metrů i poslední metry jsme před sebou tlačili jak to jen šlo. Jakou úlevou bylo, když jsme v dálce před sebou spatřili vesnici, do které jsme mířili. Na konci okruhu Peťa odložila svůj klacek, který ji celou cestu dělal společnost. Snad poslouží i někomu dalšímu. Naprosto vyčerpaní jsme odemkli auto, padli do postele a jen oddechovali. Za 2 dny jsme zvládli přes 50 km a převýšení přes 1500 m.

Druhý den, až jsme se pořádně vyspali jsme nabrali směr Tauranga. Po cestě jsme jeli kolem Wai-O-Tapu (můžete číst zde): https://1url.cz/MtY94 a rozhodli jsme se, že konečně najdeme termální řeku, kterou jsme při naší první návštěvě v oblasti nenašli. Nakonec se nám to podařilo a my si užili relaxaci v nádherné, volně přístupné termální řece. To byla úžasná tečka za úžasným trekem.

Den před samotným trackem jsme se rozhodli podívat se do oblasti úplně nejznámějšího a nejvyhledávanějšího Great Walku, Milford Sound. Už samotná cesta byla úchvatná a my se jen utvrdili v přesvědčení, že když se mi podaří získat whs víza, tak se tam určitě vrátíme příští sezónu. V kempu se stalo neskutečné a opět jsme potkali Maxima, tentokrát i s dalším Petiným kolegou Charliem. NZ fakt není velký :D

Routeburn není okruh jako Kepler, a tak se nekončí na stejném místě, jako ze kterého se vychází. Trasa vede z The Divide přes hory k Routeburn Sheltru a měří 32 km. Bohužel, aby se člověk vrátil zpět ke svému autu, musí absolvovat neskutečných cca 300 km po silnici. Tohle řeší místní Shuttle busy které vás odvezou, ale samozřejmě ne zadarmo. Účtují si 120$ na osobu, což je asi 3600,-Kč za 2 lidi, a to se nám vážně platit nechtělo. Tak jsme se rozhodli, že jeden den půjdeme 24 km na Routeburn (RB) Falls Hut a druhý den zpět. Ale jak se tak někdy stává, předpověď počasí začala hlásit na druhý den velmi silný déšť a šlapat 24 km v dešti se nám nechtělo. Začali jsme se tedy na FB poptávat po nějaké levnější variantě přesunu a ozval se mi jeden Čech s nápadem... Najednou se vše zdálo jednodušší a my tak mohli s klidem vyrazit.

Protože nás čekalo dlouhých 24 km v těžkém kopcovitém terénu, tak jsme vyrazili ještě dřív než obvykle a to už v 6:20. Prvních asi 10 min jsme šli potmě, pak se začalo rozednívat a les se rozezněl ptačím zpěvem.

U první chaty jsme byli asi za hodinku, dali jsme krátkou zastávku na WC a pokračovali dál. Za další 2,5 h jsme už byli u Lake Mackenzie Hut. Ta leží na břehu jezera Mackenzie, na jehož druhém břehu se zdvihá obrovský skalní masiv. Bylo nám jasné, že tam budem muset vystoupat. Doplnili jsme tedy vodu, posilnili se toustem a vyrazili.Náš další dílčí cíl byl Harris Saddle, podle značek 3,5 hodiny. Skutečně přitvrdilo. Cesta se z poměrně přívětivého chodníčku změnila v kamenitou a my museli zdolávat prudké stoupání mezi šutry. V půlce stoupání jsme potkali Luďka. Čecha, o kterém jsem se již zmínil a který to šel z druhé strany. Nevadilo, že se neznáme a vidíme se poprvé. Měli jsme stejný cíl a to ušetřit nekřesťanské peníze co chtěli za shuttle. Slovo dalo slovo, vyměnili jsme si klíče od našich aut a Luďka na konci jeho cesty čekal náš Evžen a my měli na RB Sheltru přistaveného jeho Celera (Subaru Legacy). Pokračovali jsme dál a nechali se unášet pohledem na neskutečně zelené jezero Mackenzie. Bylo tolik jiné, než všechna zdejší jezera, která bývají průzračně modrá. Za chvilku jsme vystoupali až na hřeben. Jelikož jsme měli krásné počasí, tak bylo vidět opravdu daleko, až na oceán. Neskutečné. Po hřebenu jsme došli až na Harris Saddle, kde jsme dali krátkou pauzu. Byla odsud možnost vystoupat na Mt. Conical, odkud mělo být vidět na všechny strany. Normálně bysme asi šli, ale fyzicky nám už docházelo a tak jsme cca 1,5 h dlouhou zacházku zavrhli. Dál naše cesta vedla kolem horského jezera Harris. I zde fungovala kombinace, voda-skála skvěle a pohled byl (opět) úchvatný. Jezero nebylo ani modré ani zelené, ale vypadalo to, že voda je skoro černá. Těsně před chatou nás uvítaly krásné vodopády, podle kterých se celá chata RB Falls Hut jmenuje.

Druhý den od rána pršelo, a tak jsme byli skutečně rádi, že nemusíme 24 km zpět, ale jen 8 dolů, na RB Shelter, kde nás mělo čekat Luďkovo auto. Cesta, jak to tak bývá, už nebyla tolik zajímavá jako na hřebenech a vedla převážně lesem. Zas tolik nám to ale nevadilo, protože les nám tvořil přirozený ,,deštník" a tak jsme zas tolik nezmokli.

Na RB Sheltru jsme si našli (ne)naše auto a vyrazili do Queenstownu ho opět vyměnit za našeho Evžu.