23. jsem šel na mši ve sv. Vítu (i když nejsem věřící), protože jsem chtěl slyšet slova útěchy. Těch se mi ale nedostalo. Místo společného důstojného truchlení, sdílení smutku a dodání naděje, že to společně (s pomocí Boží) zvládneme, jsem si spolu s x tisíci přítomných a ještě dalšími u obrazovek v asi tak třetí větě dozvěděl, že na čtvrteční tragédii máme všichni podíl.
Má cenu hovořit o podpoře lidí na okraji a o tom, že si stále více lidí připadá osaměle a jaké to má následky. Na citlivou konverzaci o prevenci je prostor vždycky. Ale to je právě to klíčové slovo: citlivou. Nevím, jestli mi chybí nějaký katolický kontext, ale prohlubovat pocity viny, které jistě mnoho z nás má, mi produktivní ani citlivé nepřijde. Oceňuji, že pak arcibiskup v kázání mluvil o tom, že boj se zlem v sobě svádíme všichni. To už myslím relevantní bylo, obzvlášť v situaci, kdy kromě smutku můžeme cítit i hněv, který se snadno může obrátit proti našemu okolí.
Když mluvím o relevanci k situaci, nemůžu se nezmínit o arcibiskupově homofobní odbočce. „Bezohledně se ženeme za pokrokem a neumíme brát ohled na ty, kteří nestačí, a vůbec nám nevadí, že i přes všude opakované začleňování lidí vylučujeme z našeho života ty slabší. Hájíme práva dospělých na štěstí a šlapeme po právech dětí na věrnou lásku otce i matky, na jistotu bezpečného zázemí domova.” (https://www.cirkev.cz/homilie-arcibiskupa-jana-graubnera-ze-zadusni-mse-za-obeti-utoku-na-ff-uk_31020) Takový hnus jsem fakt nečekal. Zneužít smuteční projev ke kopnutí si do queer lidí je hodně přes čáru.
Nevím, jestli mše pomohla přítomným věřícím. Za sebe můžu říct, že mě nasrala. Aspoň jsem se díky ní viděl s kamarády.