#dancebelt

“Nashledanou, paní profesorko.”

Konec hodiny. Do šatny. Převléct se, zase.

Fufuínci už v šatně nejsou, tak mám na chvilku šatnu jen pro sebe. Sednu si na lavičku a užívám si ticho. Ticho je na konzervatoři hodně relativní pojem. Pokud zrovna neslyšité kódu z třetího jednání Labutího jezera nebo pochod Monteků a Kapuletů z Romea a Julie, tak má někdo stoprocentně hodinu moderního tance a to můžeme k Prokofievu přidat i celý soundtrack filmu Matrix a pokud máte štěstí, tak diskografii Florence + the Machine. Užívám si tu kakofonii zvuků, která už je po osmi letech mým relativním tichem.

Beru si sešity. Vycházím z šatny. Jdu na další hodinu.

Po chodbách se prohání náctiletí ve svém celém spektru. Hezky od jedenácti do devatenácti. Naše náctiletá škola. Jediný rozdíl oproti osmiletému gymnáziu je ten, že většina má oblečené tepláky, nebo dokonce jen silonky, piškoty v těch co možná nejhunatějších papučích a trikot. Málokdo se mezi hodinami stíhá převlékat, ale mít na sobě suspenzor déle než je potřeba, je pro mě nemyslitelné, takže radši volím cestu rychlopřevlékání.

Dorážím na hodinu, minutu před zvoněním. První.

Profesorka dochází s mými děvčaty. Všichni se smějou. Moje holky vytvářejí dokonalé baletky, všechny mají dlouhé vlasy, štíhlé tělo, výška přesně v mezích, přijemné v obličeji. Těžko věřit, že zrovna tyto holky si každý den dobrovolně mrzačí nohy, trhají svaly, div se nerotují na hlavě (moderní tanec nemáme každý den, že). A k tomu jsou všechny neuvěřitelně inteligentní, slušné, milé ke starším. Sen každého rodiče. Kalokagatia v nejčiřejším slova smyslu.

“Dobrý den, tak začneme”