#basteela

„Detektive konstáble Cabble! Neviděl někdo z vás detektiva konstábla Cabblea?” zvolal patolog James Carleson, aniž by pohledem uhnul z těla. „Volal jste mě?” uslyšel nad sebou příjemný, lehce koketní ženský hlas. „To jste se asi spletla, drahoušku, tady není bordel, ten je o budovu dál. Tohle je místo činu.” „Nechci vám kazit iluze, drahoušku, ale vím jistě, že nespletla.” S dosti rozlobeným výrazem, na který si dnes obzvláště dával záležet, zvedl oči od těla. Sotva se pořádně nadechl, aby mohl říct od plic, co si o ní myslí, zarazil se. Byla krásná. „Detektiv konstábl Cabble. Ale můžete mi říkat Dana,” představila se s neskrývaným pobavením. Chvíli mnohem delší, než by se slušelo, se na ženu díval. Měla jasně modré oči, které mu připomínaly oblohu. Kaštanové lokny lemovaly malé uši, konečky splývaly s dobře padnoucím sakem černé barvy. V rukou držela malý poznámkový blok, připravena si zapisovat. „Aha,” na víc se nezmohl. „Tak co tu máme, doktore?” sklonila se nad tělo, čímž mu dala možnost vrátit se zpět k tomu, proč ji vlastně volal. „Tělo muže mezi 18 a 20 lety. Masivní krvácení z rány na temeni hlavy. Smrt nastala okamžitě.” Dana si tělo prohlížela. Vypadalo, jako by chtělo někam běžet, ale zamrzlo v čase. Ač se za to hluboce styděla, po smrti jí všichni přišli jen jako těla. Prostá schránka bez jediného znaku člověčství. „Našly se u těla doklady totožnosti?” „U těla přímo ne, peněženka ležela asi metr od něj,” doktor podával detektivce černou koženou peněženku. „Adam Stone, podle průkazu mu bylo včera čerstvých 19 let. Docela smutná oslava dne narození, nemyslíte, doktore?” „Hm. Tady už jsem skončil,” zavolal doktor směrem ke dvěma chlapíkům, kteří postávali s cigaretami u auta koronera. „Myslíte, že to byla sebevražda?” zeptala se se zvědavostí v hlase. Doktor Carleson se znova podíval na ženu před sebou. Ve skrytu duše nesouhlasil, aby ženy zastávaly vysoké posty v kriminálním odvětví. Podle něj neměly schopnosti a sílu. Totéž si myslel i o lékařkách. Nikdy to ale neřekl nahlas. A teď, když před ním stálo tohle něžné stvoření, cítil zvláštní pocit. Neuměl ho popsat, ale byl tam. „Vše tomu nasvědčuje.” „I ta zvláštní poloha těla?” „V čem vám přijde zvláštní?” Doktor pomalu kráčel ke dveřím svého malého černého Porche. „Je obličejem k nám,” následovala ho neodbytně detektivka. „To se tak někdy stává. Tělo se mohlo otočit.” „Nebo se na to nechtěl dívat,” vstoupil jim do rozhovoru ten vyšší chlap, když přenášeli nosítka s tělem do dodávky. Oba se za ním podívali. Když tělo zmizelo ve voze, Dana pokračovala se svými otázkami. „Nemyslíte si, pane doktore, že je to málo pravděpodobné?” „Víc vám samozřejmě povím až po pitvě. Jestli na těle budou nějaké stopy po cizím zavinění, najdeme je.” „Věřím vám. Ale přece jen,” Dana se při přemýšlení dívala na muže ve světlém kabátu opodál, jak přecházel od jednoho policisty k druhému. „Přece jen co?” „Nic, nic. Jeďte. A dejte mi, prosím, co nejdříve vědět.” Ihned po tom, co doktor spěšně odjel, prohlédla na vysokou budovu před sebou. Počítala okna odspodu až na střechu. Jedna, dva, tři, pět, devět, dvanáct. Zatočila se jí hlava. „Jste v pořádku?” uslyšela za sebou mužský hlas. „Ano. Já jsem jen,” více nestačila říct. „Bart Brickson, těší mě,” nabídnutá ruka ji polekala. „Promiňte, to jsem nechtěl,” muž o krok couvl, až se jeho kabát barvy velblouda lehce rozevlál. „Přejete si?” „Moje jméno vám nic neříká? Zjevně tu budete nová. Jsem z večerních zpráv. Zprávy v šest přinese vám Bricksonova pěst. Pořád nic? Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším vám,” muž nejdřív předváděl úder pěstí do vzduchu, poté se snažil hlubším hlasem přednést svou úvodní větu. „Vždyť se vám to ani nerýmuje,” odpověděla Dana. Bart, značně zklamaný tím, že ho ta žena vidí poprvé, si promnul prsty rukou o sebe. Tohle dělal pokaždé, když ho něco vyvedlo z míry. Když si povšiml, že ho stále pozoruje, raději schoval ruce do kapes. „Můžete mi říct, co tady děláte?” „Teď čekám na svého kameramana, zase má zpoždění. To je už pošesté tenhle týden.” „Tak to nemáte moc úspěšnou bilanci.” „Jednou ho stejně zabiju. Aha, to jsem asi před vámi říkat neměl,” odtušil. „Pro tentokrát to pominu, ale až někde najdu muže v kostkované košili s kamerou místo obličeje, posvítím si na vás,” mrkla detektivka na moderátora, přitáhla si límec saka ke krku a odešla. „Promiň, byla zácpa,” křičel baculatý muž s kamerou na rameni, zatímco podával moderátorovi mikrofon. „Jasně, zase zácpa. Buď si vymysli konečně jinou výmluvu, nebo začni jezdit o hodinu dřív. A utři si tu šlehačku, máš ji až na košili.” „Promiň. Takže za tři, dva, jedna!” gestikuloval kameraman. „Dobrý večer, město, slyšte můj hlas, večerní zprávy teď přináším zas,” pozměnil na poslední chvíli moderátor svou slavnou hlášku. Kameraman, ve snaze svému šéfovi vlézt zase o něco víc do zadku, zdvihl palec nahoru. „Právě stojím u dvanácti patrové budovy nechvalně známé jako vstupní most do podsvětí. Lidé, bez ohledu na věk, sem několikrát do roka přichází ukončit svůj život. Nejinak tomu bylo i dnes. Podle mého informátora z řad policie došlo zhruba před hodinou k další sebevraždě skokem ze střechy. Jedná se o dvacetiletého Adama Stonea. Stone byl naposled viděn, jak odchází z vysokoškolské koleje neznámo kam.” Kameraman hlavou pokynul směrem k blížícímu se uniformovanému muži s pěstěným knírkem. Bart okamžitě pochopil, co mu jeho podřízený naznačil. „Bart Brickson, stanice R2T, vy jste detektiv konstábl Cabble? Můžete našim divákům říct více informací?” „Hledáte detektiva konstábla Cabblea? Ta před chvílí odjela zpět na stanici,” ukázal policista směrem na druhou stranu. „Odjela? Jak odjela?” „Detektiv konstábl Cabble je žena,” rozesmál se vousáč. „Ještě mi řekněte, že má kaštanové vlasy a černé sako.” „Takže už jste ji potkal.” Bart nahodil svůj zubatý úsměv, předal slovo do studia a vzteky zaklel. Maya Gleresová zrovna ukládala svou semestrální práci na externí disk, když uslyšela o smrti někoho z její školy. „Dej to nahlas, dělej,” přikázala Minervě, zrzavé dívce, která jí dneska dělala služku. Ta, ve snaze rychle se dostlat k ovladači, strčila omylem do psacího stolu své paní. Maya zavřela oči. „Jsi nemožná, Minervo. Zmiz mi z očí! A dej to konečně nahlas,” zakřičela. Malá zrzka se rozplakala. Když byla konečně pryč, zaposlouchala se studentka do zpráv. Adam, Adam, nic jí to jméno neříkalo. Buď tady byl krátce nebo se jednalo o nulu. V tu chvíli ztratila jakýkoliv zájem. Brunetka ve fialovém svetru zaklapla notebook, vložila ho do tašky a vyndala knihu povinné četby. Chvíli si četla, pak knihu zavřela. Dneska jí to už nemyslí. Chtěla vstát a odejít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře do učebny. „Ano?” „Máš tu volno?” do dveří strčil hlavu Kannten Mainne, nejhezčí kluk z celé školy. „Jasně, zrovna jsem si četla povinnou,” zamrkala svůdně dlouhými řasami Maya. Kannten, vysoké a svalnaté pravé křídlo fotbalového týmu školy, byl nejenom krásný a talentovaný, ale především chytrý. „Fakt? Tak to se k tobě přidám, Minervo, jestli ti to nevadí,” usmál se. „Maya,” zarazila se na chvíli studentka, ale stačil jeden úsměv a prominula by mu snad vše. „Znal jsi Adama Stonea?” ani nevěděla, proč se ho na to zeptala. „Adama? Proč se ptáš?” prohlížel si ji. „Jen tak. Já nevím. Před chvílí hlásili ve zprávách, že se zabil.” „Zabil?” „Skočil ze střechy dvanactipatráku,” dodala jen tak mimochodem. „Adam, Adam, to mi nic neříká,” odpověděl. Maya ho pozorovala. Nepřišlo jí, že by nevěděl, o koho šlo. „To už je tolik? Musím jít. Hele, líbí se mi, jak zpíváš, Minervo,” usmál se Kannten. „Maya, tak se jmenuji. A nezpívám.” „Ne? Aha, no, já myslel právě, že...” „Jsem roztleskávačka, Kanntene.” „Jasně, však jo, eh.” „Mayo.” „Jo, však jo. Tak ahoj na hodině, Mayo,” zamrkal na ni a odešel spěšně ven. Studentka zavřela knihu a povzdechla si. Venku Kannten okamžitě vytočil číslo pod přezdívkou Stoney. „Ahoj, tady Adam. Momentálně nejsem k sehnání, takže se nejspíš někde učím. Je-li to akutní, zanechte po zvukovém signálu svůj vzkaz.” „Adame, do prdele, kde jsi? Teď mi nějaká holka ze školy říkala, že někdo tvého jména skočil z dvanactipatráku. Okamžitě mi zavolej zpátky, až vzkaz uslyšíš.” Kannten schoval telefon do kapsy a rozeběhl se ke kolejím. Těsně před tím, že chytil za kliku dveří svého pokoje, mu zazvonil mobil. Cizí číslo, chvíli přemýšlel, zda má hovor přijmout. „Halo,” nakonec opatrně zašeptal, nechtěl vzbudil svého spolubydlícího. „Kanntene, můžeš mluvit?” „Adame? Jsi to ty? Do hajzlu, co se stalo?” Spolubydlící se zavrtěl. Kannten si rychle lehnul a přikryl se peřinou. „Já nevím, Kannty. Byl jsem slavit, víc si nepamatuju,” hlas kamaráda zněl roztřeseně. „Adame, ty vole, vždyť o tobě všude říkaj, že jseš mrtvej.” Adam zvlykl. „Sakra, uvažuj. Měl tvoji peněženku, tak jste se asi někde museli potkat.” „Mám okno, Kannty. Možná jsem ho potkal, já fakt nevím.” „Jsi doma?” „Ne, v baru U Johnnyho.” „Máš kam jít? Máš peníze?” „Něco jo. Kannty, pojedu tam. Třeba si na něco vzpomenu.” „Adame, neblbni, nikam nejezdi. Běž domů,” snažil se přesvědčit kamaráda. „Nemůžu. Určitě tam jsou fízlové.” „Tak jim aspoň vysvětlíš, že to byl omyl.” „Ne, pojedu tam. Ozvu se, až něco budu vědět. Zatím nikomu nic neříkej. Prosím.” Adam bez rozloučení položil telefon do vidlice na stěně baru U Johnnyho a podíval se do zrcadla vedle aparátu. Černé kruhy pod očima dělaly jeho už tak zničený obličej ještě více bledý. Vrazil si kapuci do čela a se skloněnou hlavou odešel do ulice. Před vchodem stál zrovna taxi. „Jezdíte ještě?” snažil se působit nad věcí. „A kam to bude?” usmál se taxikář. „K dvanactipatráku.” „Nechceš se tam zabít, že ne? To už bys byl druhý. Počkej, to jsi ty, že jo? No jsi to ty!” „My jsme se už viděli? Včera? Pamatujete si mě?” „No jasně, že jo. Byl jsi tedy pořádně pod obraz, ale určitě jsi to ty. Kde máš toho svýho poskoka?” „On se mnou někdo byl?” „Takový střízlík, pořád za vámi běhal.” „Nás bylo víc? Nepamatujete si jména?” „Ty, ten střízlík a ještě blonďák. Jména si ale nepamatuju. Každopádně blonďák vystoupil hned na druhé zastávce, vy dva jste jeli dál.” „Kam dál? K dvanactipatráku?” Adam se snažil vzpomínat. „Ne, na druhou stranu. Do nóbl bytovek.” „Takže jsem jel domů,” řekl Adam spíš pro sebe, „ale teď mě odvezte do dvanactipatráku. Prosím.” Řidič pokrčil rameny, ve finále mu to mohlo být jedno, co ten bláznivý kluk bude chtít udělat. Když o patnáct minut později dorazili na místo, kluk v kapuci se zachvěl. „Tak hodně štěstí, kluku,” rozloučil se řidič a odjel. Adam, krytý černou tmou, se sunul podél zdi ke dveřím. Byly přelepeny policejní páskou s oznámením o zákazu vstupu. Zprudka do dveří strčil. Uši rvoucí skřípavý zvuk se táhl nocí mezi vybydlenými baráky. Z přední kapsy svých džín vytáhl malou baterku, kterou si svítil na cestu po schodech. Dvanáct pater. Naštěstí měl fyzičku ve výborné formě, přece jen se mu bojový sport jednou vyplatil i mimo ring. Bez většího zadýchání dorazil na střechu. Vítr skučel mezi zohýbanými pláty lopatek vzduchových šachet. Adam se rozhlížel, kužel světla kroužil u okraji střechy. Nechápal, co tam dělá. Vždyť to tady určitě prohledávala policie, jestli tady něco bylo, dávno to mají mezi důkazy. Už se chystal zavolat Kanntenovi, když si vzpomněl. Zčista jasna to viděl všechno před sebou. Jak ho ten kluk, který jako kdyby mu z oka vypadl, tahal do taxíku. Jak ho doprovodil až ke dveřím baráku, kde se přetahovali o klíče. Jak se mu Adam vyškubl a utekl až sem. A jak toho kluka shodil ze střechy, když se Adama snažil zachránit před skokem do tmy...