Pamatuji si to jako včera, když jsem na základní škole přemýšlela nad svou budoucností. Těšila jsem se na maturitní vysvědčení, o kterém jsem byla přesvědčena že do čtyř let bude moje. To jsem ale ještě netušila, co mě v životě ještě čeká.

Pamatuji asi ten nejdůležitější rozhovor v mém životě, kdy jsme se s mamkou dohadovaly, kam půjdu na školu, co vlastně chci v životě dělat. Vybrat si svůj obor a dělat co mě baví. Nevěděla jsem to. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, nechtěla jsem, abych se v patnácti letech rozhodla o celém svém životě. Přeci nemohu v patnácti vědět, co chci dělat, říkám: “Chci jít na gympl, nevím totiž co chci dělat. Gympl mi dá čas na rozmyšlenou a potom mohu jít na vysokou školu!” V tu dobu jsem byla ještě malý capart, který nevěděl nic o životě. Sice jsem si prošla šikanou ve škole i doma, ale pořád jsem byla nedotčená tou zodpovědností. Následkami mého nebo cizího rozhodnutí.

Ten den mi moje maminka odpověděla: “Na gympl nepůjdeš! To je zbytečná škola! Půjdeš na “obchodku”, to je to samé, jen trošku se zaměřením!!”

Nevěděla jsem, co je to “obchodka”, nevěděla jsem, co se tam probírá, říkala jsem si, mamka to ví nejlépe, možná jsem se mýlila, možná ne. Vzpomínám na tento den zrovna dnes a to proto, že tato událost se stala před deseti lety. Dnes si jdu vyzvednout své maturitní vysvědčení do soukromé školy Spektrum v Mladé Boleslavi.