#27042020

A veces me persigue la idea de que hay algo en mi mente que hace que mis recuerdos se nublen para tener sólo que arroparme en la melancolía oscura de la memoria, pero sólo es el correr de las agujas y la ausencia de los abrazos y los chismes a la madrugada.

Todavía hoy, si toco la piel de mis palmas puedo sentir las tuyas conmigo, porque tienen el mismo aspecto. Y si miro a los ojos a mis hermanos están los tuyos también, para que sepamos que nunca estaremos solos, acá, en este acantilado donde nos tambaleamos día a día, nos cuidás transformada en una estrella que brilla hasta en los días nublados, que nos persigue cuando nos movemos, sin rumbo, algo perdidos con miedo a estallar lejos tuyo, debajo de la luna.

El eco de tu risa se ha esfumado junto con el color verde que alguna vez existió en nuestros genes.

El sol sigue brillando, prestándonos calor casi en mayo. Con el tiempo detenido, en casa tratamos siempre de mencionarte, casi como si fuera una regla rigurosa, pero yo no puedo decir tu nombre en voz alta sin titubear, perdón por hacer todo sobre mí, así siempre es más fácil, así el dolor quema menos.

[…] Přesně tohle jsem si uvědomil včera v noci - když jsem tam v půl druhé našel toho zraněného ptáka, sestra mi napsala, jestli by nebylo nejlepší ho zabít, aby zbytečně netrpěl. Tou dobou jsem si ještě myslel, že je mnohem vážněji zraněný, než asi ve skutečnosti je; říkal jsem si, ano, to by určitě bylo nejlepší. Když to takhle řekneš, zní to velmi jednoduše a jasně. Morálně o tom není sebemenších pochyb. Jenže udělat to ve skutečnosti? Vzít toho ptáka a vlastníma rukama ho zabít? To bych nedokázal udělat. Věděl jsem, že by to bylo správné (nebo alespoň jsem si myslel, že to vím), ovšem usmrtit vlastníma rukama něco, co žije způsobem, který je pro mě, jakožto člověka, tak pochopitelný a blízký… To bych nezvládl. Navzdory tomu, že se jedná jen o zraněné drobné zvíře. A myslím, že kdybych to nakonec přece udělal, cítil bych se ohledně sebe potom jinak, jakkoliv přehnaně a přecitlivěle to zní.

Myslím, že dost záleží na okolnostech. Když třeba vídám na trzích, jak zabíjejí kapry, nic moc to ve mně nevyvolává. Ale abych já osobně zabil zvíře, které vnímám vyloženě jako individuální bytost, v prostředí mého domova… To je něco o dost jiného.

Na gymnáziu nám jednou vyučující dějepisu vysvětloval, že když nacisti vymýšleli vyhlazovací tábory, potřebovali přijít se způsobem smrti, během nějž nebude docházet k osobnímu kontaktu vraha a oběti. Zpočátku totiž nechávali vojáky střílet Židy, jenže když někoho necháš dlouhodobě takhle zabíjet bezbranné lidi, časem přestane být člověkem. Začne vnímat úplně jinak, začne cítit úplně jinak. Stane se z něj něco jiného. Plynové komory tohle vyřešily - když někoho zavřeš do komory a pustíš na něj plyn, sice na jeho smrti budeš mít vinu stejným způsobem, jako kdybys ho zastřelil, ovšem neudělá to s tebou totéž. Nemáš ho před očima, je to neosobní. [...]

Ich bin ein Schwamm und nutze jedes bisschen Wasser für Wachstum. Größer und größer werde ich und will mehr, mehr, mehr. Halt mehr von dir.

Ich kann dich nicht tanken, nicht lang genug halten, dass es für mehr als den Moment reicht, ehe ich mich wieder danach sehne.

Meine Ingenieurskunst reicht nicht aus dafür, eine Batterie zu bauen. Ich züchte nur immer mehr Sehnsucht heran.

Sie ist hungrig und ich will sie nicht an dir nagen lassen - also nagt sie an mir.