#13012019

Taekook in Nagoya (day 1&2)

+ Bonus

Téměř před rokem jsem společně s rodinou její dlouholeté nejlepší kamarádky, Alice, stanul před hřbitovem, který se pod pokrývkou sněhu zdál tak klidný a důstojný.

Než jsme se vydali dovnitř, přidala se k nám Hanka, její další kamarádka. Představili jsme se a potřásli jsme si rukama. V tu chvíli jsme tam byli všichni -- tři lidé, kteří jí před její smrtí byli nejbližší. Nebo aspoň myslím.

Pak jsme se vydali mezi hroby a zastavili jsme se vedle domu smutku. Alica a já jsme tam jen postávali, ani nevím, na co jsme čekali, ale Hanka šla dovnitř. Jakmile zmizela z dohledu, přistoupil jsem blíž k Alici a polohlasem jsem jí oznámil:

"Hanka je děsivá."

Jak jsem to dořekl, rozesmála se, nahlas, vesele a dlouze. Na hřbitově, kousek od hrobů stovek lidí, vedle domu smutku, kde měl co nevidět probíhat pohřeb naší dobré kamarádky; před ostatními pozůstalými. Nepřestávala se smát a já byl naprosto fascinován; bylo to něco naprosto neuvěřitelného, takový malý zázrak uprostřed vší té smuteční černi a mrazivé bílé. Ten zvuk na krátký okamžik prořízl tu všeobjímající tíseň, zahnal všechno zlé a na okamžik se zdálo, jako kdyby vše bylo v pořádku, jako kdyby vůbec nezemřela.

Když se Alica přestala smát, nadechla se a vysvětlila:

"Presne to povedal Danko, keď sa Hanka bola pozrieť u nás v škole."